Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Příběh ztrát a osudových momentů jedné rodiny v průběhu čtyř dekád, od osmdesátých let do současnosti, je hlavní linkou čínského snímku Sbohem, synu (Ti ťiou tchien čchang) režiséra Wang Siao-šuaje, který se pro mě stal královským titulem letošního Berlinale. Ne jenom pro mě, jak o tom svědčí řada zahraničních recenzí, a taky ne jen proto, že polovina filmů z hlavní soutěže festivalu pro něj nepředstavovala příliš velkou konkurenci.

Jao-jün a Li-jün jsou manželé, které zasáhne několik tragických událostí – především smrt narozeného i nenarozeného dítěte, na níž má bohužel podíl nejbližší příbuzenstvo. Sbohem, synu totiž postupně odhaluje, že utopení syna Sing-singa v řece během dětské hry předcházel potrat vynucený politikou jednoho dítěte a že se manželé, traumatizovaní událostmi, posléze odstěhovali na jih Číny, kde chtěli začít znovu. Adoptovali chlapce, který měl jejich emoční díru zaplnit. Tyto události doprovázejí také motivy nevěry, zdravotních obtíží... Li-jün a Jao-jün se ohlížejí za svým životem, zastavují se ve svém ohlédnutí, zatímco se, jak se zdá, současná Čína kolem nich stále rychleji proměňuje.

Víc než vypovídající pro vyznění Sbohem, synu je krátká scéna v letadle. Zatřese jím turbulence a ústřední dvojice, neuvyklá létání, se začne bát. Ačkoli by se zdálo, že zestárlí Li-jün a Jao-jün po všech životních strastech už nemají takřka co ztratit, instinktivní strach se projeví okamžitě. A sami se tomu podiví. V jedné turbulenci je tak ukryta otázka, kolik ztrát dokážeme v životě unést a jak to, že se po tom všem vůbec ještě bojíme ztráty života. Film přitom vypráví o ztrátě konkrétních míst, lidských životů, blízkosti těch, které máme rádi, i o ztrátě iluzí. Bez sentimentu konstatuje, že některé šrámy se nezacelí nikdy a místo, jež zůstane po zemřelém, nelze už nikdy zaplnit někým jiným.

Ve své soustředěné decentnosti ale Wang Siao-šuaj pojmenovává nejenom rodinné společenství mrtvých, živých a ještě nenarozených. Do vyprávění organicky zapracovává i politický a společenský kontext současné a minulé Číny – například děsivý rozměr politiky jednoho dítěte i podnikovou donucovací praxi delegátů pro rodinnou politiku. Ve vedlejší postavě rodinného přítele, floutka a milovníka západní hudby Čanga Sin-ťiena, pak film nabízí příklad člověka zlomeného a fyzicky i psychicky zničeného čínskou komunistickou totalitou. S méně konkrétním kritickým ostnem, ale s citelnou melancholií Wang Siao-šuaj traktuje intenzivní ekonomický rozvoj Číny v poslední dekádě, který nahlíží perspektivou lidí vidících rychle mizet svou minulost. Pojmenovává změny prostoru a nepoužije vůbec slovo tradice. Když se narodí nová generace, nepřináší to jen štěstí, úlevu a smíření, ale také otázky… Čína tak z filmu vystupuje jako jeho hlavní postavy – tedy jako země, která má potíž ohlédnout se za svou minulostí a vyrovnat se s ní.

Sbohem, synu nelze nedat do souvislosti s filmy jako Město smutku nebo některými dalšími díly Chou Siao-siena či Edwarda Yanga orientovanými na rodinu v proudu času. Souvislost s tchajwanskou novou vlnou se vynořuje silně, více než například s tvorbou čínských autorů jako Ťia Čang-kche, který také usiluje o zachycení proměn své země v pohybu, nebo Čang I-mou, jehož nový film Jedna vteřina na letošní Berlinale nedorazil kvůli údajně nedokončené postprodukci, dost pravděpodobně ale kvůli cenzorskému zásahu.

Sbohem, synu není vyprávěn chronologicky a režisér s nelineární narativní strukturou promyšleně pracuje. Klíčový traumatický moment utonutí syna je leitmotivem postupně rozvíjeným o další informace. Snímek na některých místech i lehce mate. Třeba když neoznačuje jednotlivé dekády a významně pracuje s reáliemi jednotlivých čínských regionů (odlišné počasí, přízvuk ad.) nebo na sebe napojuje lidské neštěstí tak, že po několik následujících minut není jasné, čí obtíže budeme sledovat. Životní útrapy se tak prolínají generacemi a předávají se mezi hrdiny. Můžeme dokonce přemýšlet o tom, že jsou obecně lidským atributem a ne (jen) dílem konkrétních viníků a konkrétních obětí.

Realistické snímání kombinující ruční kameru a distancovaný pohled by sice mohlo svádět k dojmu formální všednosti, ale ve Sbohem, synu diváky vybízí k přemýšlení o chybějících souvislostech. Diváci musí průběžně aktualizovat vztah syžetu a fabule a zaujímat k dění různou perspektivu, i podle toho, jaký filmový čas považují za přítomnost a jaké části za flashbacky. Vzpomínky jsou křehké, unikavé, a už proto vzácné. I když jsou skoro vždycky hořké, říká Sbohem, synu divákům. Vede tak k určitému typu smíření, které se však nezakládá na snížené přesnosti rozpoznávání nebo rezignaci. Nejen proto by si býval zasloužil i vyšší ocenění než „jen“ vyzdvihnutí obou hereckých výkonů Wanga Ťing-čchuna a Jung Mej v ústředních rolích.