Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

kritika / český film / Martin Šrajer / 3. 5. 2019

Ženský prvek z loňských českých filmů akcentovalo několik romantických komedií, urážejících stejnou měrou intelekt svých hrdinek i diváků. Melodrama Tátova volha sice sledovalo společnou cestu matky a dcery, ale veškeré jejich počínání i dialogy se točily kolem mužů. V krimi Miss Hanoi k sobě větší pozornost než vietnamská policistka strhával její mizogynní kolega. Upřímný zájem o ženský osud projevil jen režijní debut Beaty Parkanové. Hrdinkou je symptomaticky žena nenápadná, povětšinou zamlklá či obtížně hledající slova.

Chvilky sestávají ze sedmi setkání tápající dvacátnice s klíčovými lidmi jejího života. Zdánlivě nikam nevedoucí interakce vrstvu po vrstvě rozkrývají ženiny komplikované rodinné vztahy i složitost její vlastní situace. Samaritánská Anežka tiše snáší urážlivé babiččiny poznámky, matčinu depresi i otcovo šikanování. Trpělivě svým blízkým naslouchá a vstřebává projevy jejich frustrací, strachů a nejistot. Plní roli posledního prvku spojujícího fragmenty kdysi fungující rodiny. Její potřeba funkčních vztahů se projevuje také v přehnané ohleduplnosti, s jakou vychází vstříc ženatému dálkovému řidiči, jakkoli se po jeho boku zjevně necítí ve své kůži. Namísto úlevy z partnerovy blízkosti vnímáme napětí, obavy z reakce na upřímnost. Ještě rozpačitěji vyznívá Anežčino pomíjivé sblížení se slovenským zpěvákem, jehož sebevědomé vystupování dává vyniknout jejímu ostychu a shovívavosti.

Postupně nám dochází, že netečně či podrážděně reagující mladá žena je ve skutečnosti vysoce senzitivním člověkem, hluboce prožívajícím vše, čemu je přítomná. Druhým obětavě vychází vstříc, protože nedokáže nikoho odmítnout a dát najevo, po čem sama touží. Domyslet si to můžeme například z jejího zvýšeného zájmu o výchovu dětí. Příčinou hrdinčiny letargie není obava z převzetí zodpovědnosti (jako u protagonistů „chcípáckých filmů“), ale přesvědčivě vykreslená nerovnováha mezi péčí o druhé a péčí o sebe samu.

Také během nemnoha chvilek, které Anežka tráví o samotě, prozrazuje řeč jejího těla, jak drtivě na ni dopadá tíha cizích starostí, jak moc potřebuje nějaký záchytný bod. Vzácnost okamžiků, kdy se nemusí přizpůsobovat něčí představě, z ní zároveň činí obtížně čitelnou postavu. Z tónu hlasu, jakým odpovídá na otázky, je patrné, že druhým často sděluje spíš to, co chtějí slyšet, než co si sama myslí. Ostatní jako kdyby byli přesvědčeni, že navenek zdravou mladou ženu nemůže trápit nic vážnějšího než štíhlá linie a milostné vztahy. Milenec sice projeví zájem o její rozpoložení, ale vyjadřuje tím zejména obavu, aby o ni nepřišel (přisvojuje si ji zájmenem „moje“). Vnímavější reakce se žena nedočká ani od muzikanta, kterému na otázku „Jak se máš?“ popravdě odpoví „špatně“.

Zatímco ostatním se Anežka snaží vyhovět a najít pro ně nejlepší řešení, sama se točí v kruhu. Během návštěvy psychoterapeutky nenachází ani výrazy, kterými by své trápení vyjádřila. Právě obtížným hledáním slov, gest nebo činů adekvátně vyjadřujících prožívanou vnitřní trýzeň jsou jednotlivé epizody propojené. Postavy spolu sice vedou dlouhé dialogy, ale nesdělují si nic podstatného.

Anežčina introverze a pasivita by zřejmě měly vést k aktivizaci diváka. Stejnému záměru je podřízen styl delších statických záběrů se strohou mizanscénou. K malé dynamice scén přispívá i absence hudby. Vyprávění současně nenabízí dost konkrétních podnětů, se kterými bychom mohli pracovat, a Anežka je definovaná natolik vágně, že se v ní lehko najde každý, kdo byl někdy osamělý, cítil se zraňován a potřeboval se na svůj život podívat z nadhledu. Film poskytující nám velký prostor k vyplnění se v důsledku pohybuje na hraně všednosti a banality, minimalismu a fádnosti. To, co můžeme chápat jako vyjádření nicoty zakoušené člověkem, jehož život uvízl na místě, lze stejně tak odmítnout jako neinspirativní estetizaci prázdnoty.

Přestože Chvilky vypovídají o neschopnosti sdělit potřebné na více rovinách, než bylo nejspíš záměrem, poměrně přesvědčivě naplňují autorský záměr, založený na kombinaci civilnosti s výrazně konceptuálním přístupem k formě. Doufejme proto, že tolik potřebný ženský hlas, kterým Parkanová obohacuje tuzemskou kinematografii, bude v budoucnu zaznívat častěji a silněji.

Přečteno 980x

Článek vyšel v časopise Cinepur #121, únor 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.6 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Akademik neprůměrnosti / Bohdan Karásek

Matouš Valchář / Punková animace

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Broky a bábovky / Teroristka

Prolomit vlny v loutce / Daria Kashcheeva

VJ Kolouch ovlivněný Krtečkem


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Zvířecí láska / Favoritka

Selhání systému / Střídavá péče

Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Pozor, vyletí ptáček / Thelma


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (731) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #121 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #121, únor 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka (Martin Mišúr, kritika)

Všude, kam se podíváš / Showrunner mezi tvůrčí autoritou, delegováním a manažerským rozhodováním (Martin Mišúr, téma)

Nejlepší filmy roku 2018 (Redakce, anketa)

Osoba, identita, značka / Autor ve svých proměnách (Martin Kos, téma)

Silní hráči a ti druzí / Autoři, festivaly a systém veřejné podpory (Jakub Felcman, téma)

Šedesát vteřin černobílého dobrodružství / Minit (Ondřej Trhoň, videohra)

+ více...