Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Hrdinové filmů Yorgose Lanthimose se chovají jako zvířata. I když nosí drahé róby a rozhodují o budoucnosti Anglie. Jeho nový snímek Favoritka je navenek výpravným dobovým dramatem o vášních a intrikách na dvoře Anny Stuartovny. V jádru však jde o další z nesmlouvavě sardonických komedií, v nichž řecký tvůrce zkoumá chorobné základy lidské touhy po moci, lásce a uznání.

Whigové a toryové se přetahují o vládu, válka s Francií drancuje pokladnu, lid odvádějící stále vyšší daň se bouří. Královnu ovšem víc trápí zanícená noha a city její přítelkyně a milenky lady Sarah, využívající královniny přízně k prosazování manželových zájmů. Kromě ní se znejistělá panovnice může spolehnout pouze na společnost sedmnácti králíků, zastupujících jejích sedmnáct mrtvých dětí. Pozici Sarah ohrozí příjezd její zchudlé sestřenice Abigail. Zdá se, že sečtělá, slušná a úslužná mladá žena do uzavřené společnosti narcisů s napudrovanými tvářemi a půlmetrovými parukami, kteří ve volném čase pořádají závody kačerů, nezapadá. Paralelním střihem a postupným zvnějšňováním její monstrozity (zablácené šaty, ruka poleptaná louhem, falešný smích) jsme ale upozorňováni, že ambiciózní hrdinka dokáže být stejně krutá jako ostatní.

Královský dvůr se svými autonomními pravidly představuje jediné místo, kde se Abigail může realizovat. Mimo něj musejí ženy prodávat svá těla, aby přežily, jak se ve druhé polovině filmu, kdy v tradici převlekových frašek dojde k prohození rolí, přesvědčí také Sarah. Zatímco v koňském povozu, kterým přijíždí na scénu, je Abigail sexuálním objektem chlípného spolucestujícího, v královských komnatách se sama ujímá kontroly. Nejen nad sexuálním uspokojením mužů, jichž využívá k vylepšení svého společenského statusu. Z křehké dívky mazlící se s králíky a odmítající zabíjet „krásná stvoření“ se zvolna mění v chladnokrevnou lovkyni, která vypouštěné holuby střílí tak rychle, že jejich krev skrápí tváře přihlížejících.

Interakce s osobou opačného pohlaví ve Favoritce začíná otázkou: „Přišel jste mě svést, nebo znásilnit?“ a končí fackou a kopancem do rozkroku. Lesbické sbližování se sice vyznačuje větší něhou, ale má buď sadomasochistický, nebo zištný podtext. Zdánlivě distingovaný svět šlechty je ve skutečnosti ovládán podobně nízkými pudy jako realita, před kterou Abigail utekla. Lanthimos pokřivenost charakterů zviditelňuje neortodoxními stylistickými volbami a zvýrazňováním znaků kostýmních filmů na hranu parodie. Elegantní texturu prestižních „heritage filmů“ narušuje množství anachronismů, od současného jazyka postav přes začlenění breakdanceových prvků do taneční scény po soundtrack, přecházející od Bacha a Vivaldiho ke zvukům elektroakustických nástrojů. Kamera k sobě pak strhává pozornost tím, že je skoro nepřetržitě v pohybu a herce zabírá z podhledu, zpomaleně či skrze rybí oko.

Napětí mezi úctou a despektem vůči žánrovým konvencím odráží dynamiku vztahů mezi postavami a pomáhá udržet naši pozornost i poté, co se rytmicky nevyrovnané a záměrně disonantní vyprávění ve druhé polovině stane značně repetitivním a navzdory množství elips také předvídatelným a čitelným. Vnitřní svět postav totiž dost podnětů nenabízí. Lanthimos k hrdinkám přistupuje jako k objektům výzkumu. Jejich reakce na určité situace jej zajímají víc než psychologické motivace. Mizantropie a dětinská radost z toho, že známé herečky v opulentních šatech říkají slova jako „cunt“ a „fuck“, převažují nad snahou o pochopení jejich jednání.

Tragikomická poloha, kterou film odhaluje v momentech zaměřených na bolest královny, připomínající v jiných scénách hororové monstrum, je navzdory hereckému mistrovství Olivie Colman nejméně přesvědčivá. Jako společensko-kritická výpověď o údělu osamělých žen, které mohou uspět jedině tehdy, budou-li jednat tak sobecky a prospěchářsky jako muži, Favoritka selhává. Na citlivém místě však dokáže zasáhnout, když škodolibě obnažuje ponižující logiku mezilidských vztahů. Projev lásky na sebe občas může vzít podobu výroku: „Vypadáš jako jezevec!“ a člověk, kterého si držíme na blízku jen kvůli strachu ze samoty, je stejnou náhražkou milované osoby jako domácí mazlíček. Ve schopnosti konfrontovat diváka s jeho vlastní animálností Lanthimos stále exceluje.