Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Muži ve filmu... a také v krizi. Chtělo by se dodat k názvu posledního letošního tématu, v jehož příspěvcích se motiv krize opakuje v různých podobách a variacích. Nikoho, kdo alespoň zběžně zaregistroval diskuse o maskulinitě v 21. století, to zřejmě příliš nepřekvapí. O krizi jako o charakteristickém znaku dnešního mužství se pravidelně dozvídáme nejen z kruhů akademických, ale třeba i ze stránek lifestylových magazínů. Jde přitom o fenomén, který se v moderních dějinách vrací a pokaždé se spolu s ním vynořuje stejná otázka: co to vlastně znamená být mužem? Odpověď se v různých dobách a prostředích liší. V současnosti se mluví o příchodu „nového muže“, který se staví proti „muži hegemonnímu“, ale například i o touze posílit „tradiční“ rysy maskulinity, jež byly v její „nové“ konstrukci oslabeny.

Podobným směrem se ubírají také úvahy o maskulinitě ve filmu nebo televizi. Stále se zabývají formami utvrzování typu „ideálního muže“ nebo naopak jeho oslabování alternativami, často s ohledem na společenskou situaci obou pohlaví. Některé z novějších studií tak rovnou v názvech odkazují k chlapcům v nesnázích nebo mužům, kteří pláčou, nevědí si rady či mají strach. Jejich závěry zároveň dosvědčují, že definice jednotné či jediné správné filmové maskulinity neobstojí tváří v tvář jejím různým variantám, jež mohou o to více vyplouvat na povrch právě v dobách „krize mužství“. Částečně v tomto duchu se v tématu soustřeďujeme na obrazy dnešních filmových mužů a také na to, jak se proměnili v porovnání se svými staršími předchůdci. Prostor dostali i konkrétní herci a autoři, jež obrazy současného mužství ve filmu či v televizi vytvářejí a leckdy do nich vnášejí něco z vlastních veřejných obrazů.

Kamil Fila v úvodním textu formuluje, jak můžeme v základní rovině uvažovat o filmové maskulinitě nebo o vyobrazení mužského těla na filmovém plátně. Na tyto poznatky přímo navazuje Iva Baslarová s historickým přehledem zejména hollywoodských reprezentací maskulinity, svázaných s patriarchálním řádem. Dále se pak téma přesouvá ke konkrétnějším případům. Ve svém textu se zaměřuji na osobnost Michaela Fassbendera, kterého provází pověst interpreta „nového mužství“ a jenž své role ztělesňuje na principu performancí různých typů maskulinit. Martin Šrajer rozebírá mužské postavy v populárních domácích komediích posledních deseti let. K jakékoli vědomé reflexi „krize mužství“ mají sice hodně daleko, ale samy o sobě vypovídají mnoho o krizi pojetí maskulinity v současné české kinematografii. Antonín Tesař se ve svém článku zamýšlí nad přítomnou fází kariéry Nicolase Cage, která se ocitá v určitém bodu krize, z níž však herec s momentální nálepkou „nechtěně komediálního performera“ může i profitovat. Závěr tématu patří úspěšnému showrunnerovi Ryanu Murphymu. Jan Bodnár představuje jeho nejnovější seriálové projekty, jež pokračují v nekonvenčním zobrazení (nejen mužských) queer identit.