Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Volání smečky / Dogman

Volání smečky / Dogman

kritika / Jarmila Křenková / 6. 1. 2019

Marcello živoří na zchudlém italském předměstí, kde se mezi chátrajícími činžáky a zastavárnami s oprýskanými fasádami kromě místních zlodějíčků a gangsterů prohání jenom vítr a prach. V přímořské krajině i přes soustavný sluneční svit převažuje atmosféra rozpadu a bezútěšnosti. Prázdninová Itálie je odtud vzdálená asi stejně jako Maledivy, vysněná destinace Marcellovy malé dcerky. Ani jejich společné výpravy na moře a průzkum světa pod hladinou neevokují letní bezstarostnost. O tom, jak pevně vrostl do nehostinné krajiny, kde platí pouze zákon silnější smečky, nejlíp vypovídá, když bezelstně přizná, že za celý svůj život nebyl ani v Kalábrii.

Hrdina filmu Dogman Mattea Garroneho je muž drobné postavy s výrazem týraného štěněte. Dokonce i svou konstitucí působí v místní komunitě nepatřičně, jako slabý kus. Přes den provozuje salon pro psy, v noci dealuje kokain. Jedním z jeho klientů je hromotlucký primitiv Simoncino, který svými excesy terorizuje široké okolí. Simoncinova zvyšující se spotřeba drog a Marcellova touha po penězích a lepší existenci svede nesourodou dvojici do podivného spojenectví, které je přes záblesky náklonnosti hlavně animálním bojem o dominanci a v samém důsledku i o holé přežití. Marcello zprvu ochotně přistupuje na Simoncinovy hry a obhajuje jeho nekontrolovatelné výbuchy agrese; kdo je kořist a kdo agresor, ale nikdy není zcela jednoznačné.

Garrone v Dogmanovi zachytil dynamiku lidské smečky, která se příliš neliší od té psí. Soustředí se na introspektivní vhled do života obyčejného člověka smýkaného vnějšími okolnostmi, které fatálně ovlivňují jeho úsudek, rozhodování a činy. Marcello je ambivalentní postava, která má v sobě něhu, ale i syrovou brutalitu. Na první pohled působí jako introvertní dobrák, který si nejlépe rozumí se zvířaty. Zůstává ovšem otázkou, zda to není jen proto, že jeho strohá provozovna je jediné místo, kde může získat nad někým kontrolu. Když láskyplně konejší své svěřence, zásadně je oslovuje amore, zároveň je ale zavírá do těsných železných kotců a při zkrášlovacích procedurách je drží na velmi krátkém řetězu.

Zásadní podíl na přesvědčivosti Marcella a procesu jeho kumulujícího se zoufalství, které vede nakonec k naprostému šílenství, má soustředěný herecký výkon Marcella Fonteho, za nějž získal ocenění na letošním festivalu v Cannes. Garrone má cit pro vedení herců a dovede pracovat s neherci; navíc se vyprofiloval jako tvůrce, který se v duchu tradice italského neorealismu soustavně zajímá o společenské okraje, protagonistům jeho filmů je vlastní nějaký druh vyčleněnosti a není mu cizí ani práce se žánrem. Například svým předchozím filmem Pohádka pohádek sebevědomě vykročil do v současnosti nepříliš probádané žánrové krajiny lidového folkloru, v Dogmanovi zase pracuje s gangsterkou nebo filmem o pomstě.

Dogman je poměrně přímočarý, občas příliš doslovný a především univerzálně srozumitelný stále přítomnou metaforou krušného psího života. Garronemu se ale podařilo vyhnout klišé a lacinému dojímání. Má sice sklony k opulentnosti a výrazné stylizaci podobně jako třeba Paolo Sorrentino, ale tím, že se na rozdíl od svého proslulejšího generačního souputníka věnuje spíš estetizaci obyčejnosti a průzkumu spodních proudů společnosti, převažuje v jeho vidění světa tlumená uměřenost. Dogman je proto vizuálně podmanivý svým kompozičním minimalismem a dlouhými, pomalu plynoucími obrazy s převahou chladného svícení a ostrých kontrastů modré a šedé. A přestože se odehrává v nelítostném a drsném prostředí, rozlehlé perspektivy vylidněné periferie, které se prolínají s pohledy do tlumeně osvětlených nočních ulic i stříbrnými odlesky světla na mořské hladině, utvářejí místy až rozvolněně snové tempo.

Působivá scéna finální konfrontace Marcella a Simoncina tak sice ústí v inferno nekorigované brutality, které připomíná naturalismus S. Craiga Zahlera, vzápětí se ale vytrácí do nicoty mlžného oparu šedavého svítání. Vzápětí už se z něj opět vynořují nepříjemně střízlivé kontury reality a posledním, nekompromisně detailním pohledem do Marcellovy tváře se Garronemu podařilo zvýznamnit kontrast mezi doznívající noční můrou a jasně přítomným vědomím tragického činu, který nelze vzít nikdy zpět.

Dogman (Itálie, Francie, 2018, IMDb)
Režie: Matteo Garrone, scénář: Ugo Chiti, Massimo Gaudioso, Matteo Garrone, kamera: Nicolai Brüel, střih: Marco Spoletini, hudba: Michele Braga, hrají: Marcello Fonte, Edoardo Pesce, Nunzia Schiano, Adamo Dionisi, Francesco Acquaroli ad., 102 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 25. 10. 2018).

Dogman (Itálie, Francie, 2018, IMDb)
Režie: Matteo Garrone, scénář: Ugo Chiti, Massimo Gaudioso, Matteo Garrone, kamera: Nicolai Brüel, střih: Marco Spoletini, hudba: Michele Braga, hrají: Marcello Fonte, Edoardo Pesce, Nunzia Schiano, Adamo Dionisi, Francesco Acquaroli ad., 102 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 25. 10. 2018).

Přečteno 962x

Článek vyšel v časopise Cinepur #120, prosinec 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Dogman

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Paradoxy zla / Nabarvené ptáče

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom


DALŠÍ Z RUBRIKY

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

Paul Schrader chystá film o moderním Vilému Tellovi z casina

Dvacátá Mezipatra proběhnou v proudu změn

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Vyprávět a pak zničit / Rozhovor s Denisem Côtém

Českou radost na Ji.hlavě vyhrál dokumentární portrét Sólo

Editorial 125: Rumunská nová vlna

Born To Be Wild / Narušitel systému


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí

Příliš sladká země / Sweet Country

Génius průměru / Deadpool 2


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (814) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (741) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (244) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #120 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #120, prosinec 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu (Lukáš Skupa, téma)

Ego rozpuštěné v gravitačních polích / Heaven Will Be Mine (Ondřej Trhoň, videohra)

Hledání domova / The Haunting of Hill House (Martin Šrajer, televize)

Věčnost, co láká / Karel Gott ve filmu (Jindřiška Bláhová, fenomén)

Volání smečky / Dogman (Jarmila Křenková, kritika)

Detox od českého mainstreamu / Domestik (Tomáš Gruntorád, kritika)

+ více...