Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Smrt metanarativu a vítězství patologie / Jack staví dům

Smrt metanarativu a vítězství patologie / Jack staví dům

kritika / Janis Prášil / 21. 12. 2018

Poté co byl dánský režisér Lars von Trier kvůli vtipu o Adolfu Hitlerovi na sedm let vykázán z festivalu v Cannes, se triumfálně vrátil s filmem Jack staví dům. V příběhu o sériovém vrahovi, který se na cestě do pekel zpovídá ze svých zločinů, se vraždí děti, odřezávají ženská ňadra nebo ustříhávají zvířecí končetiny. Po hyzdění genitálií v Antikristovi nebo nehraném sexu v Nymfomance testují hranice diváků syrově naturalistické scény sadismu, které spolutvůrce Dogmatu 95 „zcizuje“ mrazivě tarantinovskou nadsázkou. Jeho smysl pro černý humor ale sdílela pouze část publika, zatímco ta druhá masově opouštěla kinosál. Znechucení bylo zřejmě i ve vlně negativních ohlasů v médiích. Peter Bradshaw v deníku The Guardian například uvedl, že snímek splaskne jako papírový sáček. Vyvolá sice silné emoce, ale v divákově mysli nic neutkví, snad kromě týrání káčete. Organizace na ochranu zvířat PETA případ prošetřila a naštěstí došla k závěru, že jde o trikovou sekvenci. Ředitel canneského festivalu Thierry Frémaux však přesto Trierovu novinku kvůli kontroverznímu obsahu raději vyčlenil z klání o vítězství a opatrně, nebo možná stále ještě za trest, ji zařadil do nesoutěžní sekce.

Explicitní zobrazení krutosti a utrpení, které vyvolalo takové pohoršení, je přitom součástí vizuální kultury již po staletí, ať už se jedná o vysoké umění nebo lidovou, potažmo populární kulturu. Snímek Jack staví dům uvízl v mediální bublině, která reflektuje především divácké reakce a často opomíjí strukturní kvality díla s bohatou obrazovou texturou a množstvím kulturních odkazů. Trierova postmoderní pastiš cituje podoby zla napříč stoletími, ať ve spojitosti s náboženstvím a mystikou, jako jsou odkazy na triptych Zahrada pozemských rozkoší od nizozemského renesančního malíře Hieronyma Bosche, nebo malby anglického preromantického básníka Williama Blakea. Nebo ve spojitosti s racionalitou a technologickým pokrokem, který umožnil přesnější fotografickou a filmovou dokumentaci masových vražd, diktátorských režimů a genocid.

Kromě utrpení samotného však Trier poukazuje ještě na něco dalšího, na selhání tzv. velkých příběhů, nefunkčnost myšlenkových systémů ať už náboženských nebo politických. Hroutí se i Jackův metanarativ o vznešenosti a umělecké podstatě násilí. Přes okázalou prezentaci vlastní krutosti má protichůdná postava neustálou potřebu své sadistické jednání racionalizovat a vysvětlovat. Trier Jackovu teatrálnost podkopává i tím, že obdařuje vraha obsedantně kompulzivní poruchou, z níž vyplývá řada absurdních situací, nebo tím, když se sadista zpovídá cynickému průvodci dantovským peklem Vergiliovi. Temná parodie na psychologické thrillery o sériových vrazích vypráví nikoli o geniálním umělci, ale o vítězství sociální patologie a selhání společnosti jak na úrovni duchovní, tak systémové.

Zástupci zákona a spravedlnosti jsou Jackovi jen pro smích, protože mu nedokážou zabránit v dalším vraždění. Jako by současná realita byla pouze zablácenou stokou a naděje jen iluzí. Ale ukazuje se, že rovnováha dobra a zla možná v Trierově univerzu přece jen existuje. Vedle „nízkého“ lidského zla se totiž objevuje i zlo indiferentní, nelidské. Ve fantaskním epilogu, již zcela odpoutaném od syrového naturalismu, se díváme tváří v tvář mytologickému peklu. Sopečným chřtánem, který pohlcuje hříšníky, nahlížíme do nitra planety, která trestá lidskou krutost a ego. Nebo je to jen iluze a dobro a zlo je zaměnitelné, stejně jako světlo a stín na filmovém negativu?

Jack staví dům (The House that Jack Built, Dánsko, Francie, Německo, Švédsko, 2018, IMDb)
Režie a scénář: Lars von Trier, kamera: Manuel Alberto Claro, střih: Jacob Secher Schulsinger, Molly Marlene Stensgaard, hudba: Victor Reyes, hrají: Matt Dillon, Bruno Ganz, Uma Thurman, Sofie Gråbøl ad., 155 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 4. 10. 2018).

Jack staví dům (The House that Jack Built, Dánsko, Francie, Německo, Švédsko, 2018, IMDb)
Režie a scénář: Lars von Trier, kamera: Manuel Alberto Claro, střih: Jacob Secher Schulsinger, Molly Marlene Stensgaard, hudba: Victor Reyes, hrají: Matt Dillon, Bruno Ganz, Uma Thurman, Sofie Gråbøl ad., 155 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 4. 10. 2018).

Přečteno 1141x

Článek vyšel v časopise Cinepur #120, prosinec 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Jack staví dům

****  ČTENÁŘI (3)

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #122

#122

duben 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Šifrovačka pro mileniály / Záhada Silver Lake

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů

Zvířecí láska / Favoritka

Paměť jako popraskaná zeď / Roma

Detox od českého mainstreamu / Domestik

Za krempou zdobného klobouku / Soumrak

Zloději iluzí současného Japonska / Zloději


DALŠÍ Z RUBRIKY

Cannes uvede nový seriál Nicolase Windinga Refna

Nic jsi v Oděse neviděla / „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Locarno udělí cenu za celoživotní přínos Johnu Watersovi

Francis Ford Coppola se vrací k ambiciózní sci-fi Megalopolis

Čínské filmové podzemí / Od undergroundových devadesátých let po festivalové ceny

Tři ostrostřelci / Tváře současného španělského undergroundu

Jonas Mekas / Z undergroundu na světlo světa

…aby nikoho nenapadlo tvé filmy uvádět / Rozhovor s experimentálním autorem Martinem...


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Filozofie prázdnoty / Climax

IMAX spiritualita / Cesta času

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Člověk bestie / Rozpolcený


RUBRIKY

anketa (24) / český film (80) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (96) / fenomén (72) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (785) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (708) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (104) / reflexe (24) / report (106) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (43) / téma (885) / televize (99) / tisková zpráva (1) / událost týdne (231) / video (2) / videoart (16) / videohra (60) / web (42) / zoom (156)

Cinepur #120 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #120, prosinec 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Volání smečky / Dogman (Jarmila Křenková, kritika)

Detox od českého mainstreamu / Domestik (Tomáš Gruntorád, kritika)

V síti / Beze stop (Martin Šrajer, kritika)

Paranoia v polské kinematografii / Festival ve Gdyni (Martin Svoboda, report)

Silikony a dech starého muže / Oni a Silvio (Ivo Michalík, kritika)

Jak definovat mužnost na plátně (Kamil Fila, téma)

+ více...