Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Formální vyhraněnost Saulova syna byla natolika úzce napojená na tematiku holokaustu a koncentračních táborů, že ji takřka nebylo myslitelné chápat odděleně. Dráždivý ponor do stěží vnímatelné a ještě hůře popsatelné zkušenosti jednoho z členů Sonderkommanda, speciální jednotky vězňů vykonávajících práci v plynových komorách, se zakládal na vědomé opozici k dřívějším holokaustovým dramatům typu Schindlerova seznamu. V nich navzdory děsivým, mezním okolnostem masového vyhlazování zbýval prostor i na takové emoce, jako jsou katarze či dojetí. Debut Lászla Nemese naopak všechny tyto emoce vytlačoval stranou, podobně jako jakékoli přímé vyobrazení osvětimských hrůz, které vpadávaly do divácké představivosti jen skrze děsuplné mimoobrazové zvuky a zamženým koutkem oka spatřitelné záblesky.

Nemesův nový film Soumrak operuje s podobnými stylistickými zákonitostmi. Ve velkých detailech se tentokrát kamera drží v těsné blízkosti mladé osiřelé Irisz, která v turbulentním období před první světovou válkou přijíždí do Budapešti pátrat po své rodině. Vytěsněný obraz koncentrákového předpeklí střídá pulzující velkoměsto, v němž se mimo zorné pole odehrávají rozkladné procesy rakousko-uherského mocnářství. Byl by však omyl se domnívat, že režisér pouze z jednoho snímku do druhého neinvenčně překlápí tytéž postupy. Oproštěn od tíhy šoa ze sebe Soumrak setřásá i politickou dimenzi svého stylu. Radikálně omezené hledisko již tolik neslouží k zachycení nezobrazitelného historického otřesu, ale stává se mnohem více prostředkem k experimentu s filmovým vyprávěním.

Zápletky obou Nemesových filmů pohání pátrácí dějová linie. Saul se umanutě pokouší zajistit důstojný pohřeb židovského chlapce, zatímco Irisz se žene za unikavým přízrakem svého bratra, jenž si coby vůdce loupežnického gangu vysloužil pověst obávaného mordýře. Pokud ale Saulova výzvědná mise v první řadě podtrhávala jeho naprosté existenční ohrožení i absurdní hodnotovou vykolejenost světa, ve kterém se ocitl, v Soumraku mají hrdinčiny investigativní pochůzky výrazněji detektivní povahu. Nejsme tedy excesivním stylem jen ponoukáni k tomu, abychom přes kaskádu ruchů a letmo postřehnutelných záhybů reality nasávali živoucí atmosféru města, ale abychom současně napínali smysly ve snaze polapit z šeptaných rozhovorů a novinových útržků byť jen náznak cenné informace. Soumrak tak rozpoutává horečnatý, někdy až smyslově vyčerpávající narativ „na okraji“, kde se skoro vše podstatné topí v rozbouřeném moři vnějších podnětů, rozprostírajícím se za krempou zdobného klobouku, jejž Irisz v téměž každé scéně nosí.

Strategie, které ve více „zážitkovém“ Saulově synovi vyvolávaly lehce sporný dojem ústrojně choreografované horské dráhy, se tak v bezmála dvouapůlhodinovém Soumraku stávají součástí propracovanější vypravěčské taktiky. Kdykoli se Irisz na vlastní pěst vykrádá ven hledat svého bratra, aby pak byla znovu a znovu smýkána a zatahována zpět na své místo, jako bychom opět zaznamenávali přítomnost neviditelných špagátků, za něž tu vypravěč tahá. V souvislostech současného autorského filmu se nicméně jedná o unikátní práci s aktivně-pasivním protagonistou, která ovlivňuje nejen výsledný pocit z vyprávěného, ale zároveň i výstavbu jednotlivých scén. Kdykoli se z okolní tmy vynoří další cizí ruka, aby nás spolu s hrdinkou surově přitáhla blíž k sobě, efekt bezmoci je obzvlášť působivý – i díky tomu, že film mezitím zvládá vybudovat uvěřitelnou představu vroucího světa, nebezpečně kolotajícího všude okolo.

Slabinou Saulova syna bylo také to, že navzdory snaze o maximálně věrohodné zpracování vězeňské perspektivy některé pasáže vyznívaly karikaturně až démonicky. Soumrak se s tím znovu vypořádává lépe, když téměř brakové fantastice vychází mnohem otevřeněji naproti. Jak si všimla i Kristin Thompson, barvitý příběh Nemesova druhého filmu, v němž nechybí groteskně zjizvené tváře nebo infernální výjevy chaosu, i vzhledem k dobové ukotvenosti připomíná rané dobrodružné seriály Louise Feuilladea Vampýři či Fantomas. Odtud vyvěrá zřejmě největší, a přitom nejprovokativnější paradox Soumraku – je dílem plným nízkých motivů a vděčných atrakcí, o nichž však vypráví vysoce sofistikovaným způsobem.