Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jestli se čtyři roky starý celovečerní debut Tomáše Pavlíčka Parádně pokecal od jiných prvotin čerstvých absolventů FAMU v něčem lišil, pak především v míře mladického nadšení a hravosti při práci s (nejen) filmovým jazykem. Pavlíček přistupoval ke komediálnímu žánru výrazně jinak než tvůrci „klasických“ domácích taškařic, natáčených s ohledem na producentsky lákavý poměr mezi nízkými finančními náklady a rentabilní návštěvností. V souvislosti se svým druhým snímkem Chata na prodej se třicetiletý autor nechal několikrát slyšet, že tentokrát chtěl natočit něco alespoň relativně normálního.

Svým slovům víceméně dostál. K bezbřehé tematické eklektičnosti, střídání časových rovin nebo ryze formálním hříčkám z Parádně pokecal má Chata na prodej skutečně daleko. Stojí na až staromilském příběhu vícegenerační rodiny, která se rozhodne strávit poslední noc v dřevěném domečku mimo městskou zástavbu, než se jej jednou provždy zbaví. Zdaleka ne všichni se narychlo svolaného výletu účastní dobrovolně a z vlastního popudu, ale jeho neoddiskutovatelnému významu do značné míry rozumějí ti nejmladší i nejstarší z nich.

Spíše než jako humorně laděná pocta národovecké kratochvíli ve stylu Na samotě u lesa vyznívá Chata na prodej jako zábavný portrét pestré skupiny postav. I vzhledem ke krátké stopáži je jasné, že na hlubší charakteristiku jednotlivých individualit není prostor. Přesto jde o množinu svébytných figur, jejichž počínání vzbuzuje patřičný zájem. Pavlíček se totiž v první řadě zajímá o jejich komunikaci a různé stupně i podoby interakce. Nejlépe patrné to je v první zhruba třetině snímku, kdy rodina cestuje za vytyčeným cílem auty, jejichž posádka i usazení jednotlivých cestujících se v závislosti na nepředpokládaných situacích postupně proměňuje. Takříkajíc „každý na každého“ narážejí také během ústředního, přiměřeně bujarého loučení s místem, které se jim postupem let stalo nákladnou přítěží. Větší i menší dávky alkoholu navíc všem alespoň dočasně rozvážou jazyk a prolomí společenské zábrany.

Pavlíček se spoluscenáristkou Lucií Bokšteflovou (Miluji tě modře, Laputa) naštěstí ani v těchto chvílích nesklouzávají k primitivním anekdotám a své postavy ušetří rozjuchaného blábolení (výjimkou je pouze bodrý soused, který i kvůli tomu mezi ostatní prostě nezapadne). Uvolněnou atmosféru autoři skutečně chápou především jako prostředek k dalším dialogům, opřeným mimo jiné o dávná i zcela aktuální příkoří nebo nedorozumění.

Rozhodně se nedá říct, že by vztahy uvnitř šestice rodinných příslušníků a dvou jejich partnerů byly idylické. Vyloučit nelze ani možnost, že se po návratu z chaty některé vazby definitivně zpřetrhají. Nevyslovenou potřebu možnosti se v kritických chvílích o někoho alespoň symbolicky a dočasně opřít nejlépe ilustruje sekvence, kdy se každá z postav vydá hledat zmizelého dědečka po vlastní ose, aby jí vzápětí došlo, že samotná nejspíš nedokáže vůbec nic, a když, tak za vynaložení mnohem většího úsilí.

Vyvrcholení ranního pátrání po senilním kmetovi v podání Jana Kačera je na celém filmu nejproblematičtější. Od odlehčeného realismu s přesně odpozorovanými a odposlouchanými situacemi totiž Pavlíček rázem přejde k lehce mysterióznímu zabarvení příběhu, které nemá na omezeném prostoru šanci překlenout rozměr nepříliš funkčního ozvláštnění. Dědovo náhlé úmrtí pak pocit zbytečně vyhroceného přídavku k jinak civilnímu vyprávění, prostého náhlých zvratů a konfliktů, ještě umocňuje.

Od Parádně pokecal však Pavlíček co do využívání podobně nedotažených narativních kliček ušel úctyhodný kus cesty. Zůstává otázkou, jestli už si příště troufne na film s výraznější stopáží. I ta by mu totiž mohla pomoci naplno rozvinout jeho nepopiratelný vypravěčský talent. Na podobně žánrově odvážné tvůrce už česká kinematografie každopádně čeká dlouho.