Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Paweł Pawlikowski se po úspěchu svého čtvrtého filmu Ida stal synonymem pro útlý, decentní, přeochotně vkusný art. Tento čerstvě nabytý autorský profil, potvrzený množstvím nominací a cen, polský režisér žijící v Británii dále upevnil letošním snímkem Studená válka: znovu černobílým, v akademickém formátu natáčeným historickým dramatem se sošnými jedinci, jejichž těla a osudy zvrásňují velké poválečné dějiny. Odtažitá romance o horoucí lásce mezi zpěvačkou Zulou a skladatelem Wiktorem z folklorního souboru tentokrát ještě přesvědčivěji situuje Pawlikowského jako autora, pro nějž jsou múzické kvality filmového média podstatnější než vyprávění pohlcujících příběhů.

Štíhlý děj obsáhne celých patnáct let, kterými však snímek proplouvá přehledně otitulkovanými elipsami. Na zakoušení tíhy času není prostor, veškeré dramatické události – první seznámení, chvilky strávené spolu, odloučení, opětovné shledání – se scvrkávají v úsporné momentky. Péče se naopak ve vrchovaté míře dostává pěveckým a tanečním, skupinovým i sólovým číslům, kterých se Wiktor a Zula, ať už společně či zvlášť, účastní. Právě do těchto výstupů přitom film soustředí nejvíc emocionální energie, jejíž střídavě stoupající a klesající křivka odráží proměnlivou vztahovou dynamiku mileneckého páru.

Zpěv lidových písní, který by za jiných okolností mohl být jen strohou ilustrací budovatelského nadšení, je od počátku Studené války překvapivě tím, co nejrazantněji protrhává její salonní kvazidobovou stylizaci. Zula při úvodním konkurzu uhrane Wiktora silným čistým hlasem i přidrzlým zápalem – frontálně snímaná tvář herečky Joanny Kulig vzpurně hledí vpřed, jako by pouhým pohledem toužila prorazit čtvrtou stěnu.

Když se později Wiktor po jednom berlínském představení tiše vytratí, od souboru osamoceně odejde na tu svobodnější stranu železné opony a usadí se v Paříži, film se znatelně zklidní. Od potentních, syrovou smyslností nasáklých výjevů se pod vlivem jazzového klavíru a šansonových tónů nechává infikovat tlumenou odevzdaností až letargií. A to i ve chvílích, kdy se pár po dlouhých letech dává znovu dohromady, a dokonce spolu ve Francii nakrátko zahnízdí. Místo očekávatelných výtrysků svobodomyslné tvořivosti a zamilovaného poblouznění, jež bychom si s takovým vytouženým exilem spojovali, tedy přichází opak: stagnace, pokles kreativity i libida, citové i pracovní vyhoření.

Emblémem těchto proměn se stává baladická lidovka Dwa serduszka, cztery oczy, kterou Zula postupně zpívá v několika různých variantách: a capella, živě v baru za doprovodu loungeového orchestru a nakonec i jako francouzskou coververzi. Pokus vyvézt slovanský folklor na Západ přitom vyznívá rozpačitě i proto, že jej třísní autorský vklad Wiktorovy pařížské milenky – básnířky, která původní verše překládá do francouzštiny. Nejen text písně, hovořící o „plačících srdcích, jež se nemohou potkat“, ale píseň samotná takto zhmotňuje tragiku ústředního vztahu, do nějž bez ustání vpadávají vnější okolnosti, strategická partnerství i cizí kulturní vlivy.

Studená válka tak na jednu stranu základně plní to, co bychom od evropských uměleckých filmů očekávali, totiž že budou nápaditě oponovat konvenční hollywoodské dramaturgii. Pokud v klasických romancích opouštíme hrdiny ve chvíli, kdy se navzdory všem překážkám konečně dávají navěky věků šťastně dohromady, Pawlikowského snímek tuto happyendovou iluzi hned naněkolikrát potměšilě podvrací.

Jenže Studená válka nevypráví jen příběh o fatální „lásce na dálku“, ale rovněž příběh ryzího regionálního umění, které se při dotyku se zahraničím a ubíhajícím časem postupně rozplývá v kultivovaný, posluchačsky vstřícný pop. Podobný příběh v kostce vystihuje i Pawlikowského poslední koprodukční tituly, jež sice žádostivě natahují ruce po dobovém stylu filmů z padesátých a šedesátých let, ale ve výsledku jej především posvátně balzamují a zbavují jakýchkoli nečistot. Ať už jde o kalkul nebo Pawlikowského vlastní estetickou zamilovanost, sledovat Studenou válku znamená vystavit se nepřeklenutelné, falešně dokonalé propasti mezi přítomností a minulostí – propasti, přes kterou se můžeme z bezpečné vzdálenosti zasněně opájet a toužit.