Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Umírání lidové písně / Studená válka
kritika / Ondřej Pavlík / 2. 11. 2018
Štíhlý děj obsáhne celých patnáct let, kterými však snímek proplouvá přehledně otitulkovanými elipsami. Na zakoušení tíhy času není prostor, veškeré dramatické události – první seznámení, chvilky strávené spolu, odloučení, opětovné shledání – se scvrkávají v úsporné momentky. Péče se naopak ve vrchovaté míře dostává pěveckým a tanečním, skupinovým i sólovým číslům, kterých se Wiktor a Zula, ať už společně či zvlášť, účastní. Právě do těchto výstupů přitom film soustředí nejvíc emocionální energie, jejíž střídavě stoupající a klesající křivka odráží proměnlivou vztahovou dynamiku mileneckého páru.
Zpěv lidových písní, který by za jiných okolností mohl být jen strohou ilustrací budovatelského nadšení, je od počátku Studené války překvapivě tím, co nejrazantněji protrhává její salonní kvazidobovou stylizaci. Zula při úvodním konkurzu uhrane Wiktora silným čistým hlasem i přidrzlým zápalem – frontálně snímaná tvář herečky Joanny Kulig vzpurně hledí vpřed, jako by pouhým pohledem toužila prorazit čtvrtou stěnu.
Když se později Wiktor po jednom berlínském představení tiše vytratí, od souboru osamoceně odejde na tu svobodnější stranu železné opony a usadí se v Paříži, film se znatelně zklidní. Od potentních, syrovou smyslností nasáklých výjevů se pod vlivem jazzového klavíru a šansonových tónů nechává infikovat tlumenou odevzdaností až letargií. A to i ve chvílích, kdy se pár po dlouhých letech dává znovu dohromady, a dokonce spolu ve Francii nakrátko zahnízdí. Místo očekávatelných výtrysků svobodomyslné tvořivosti a zamilovaného poblouznění, jež bychom si s takovým vytouženým exilem spojovali, tedy přichází opak: stagnace, pokles kreativity i libida, citové i pracovní vyhoření.
Emblémem těchto proměn se stává baladická lidovka Dwa serduszka, cztery oczy, kterou Zula postupně zpívá v několika různých variantách: a capella, živě v baru za doprovodu loungeového orchestru a nakonec i jako francouzskou coververzi. Pokus vyvézt slovanský folklor na Západ přitom vyznívá rozpačitě i proto, že jej třísní autorský vklad Wiktorovy pařížské milenky – básnířky, která původní verše překládá do francouzštiny. Nejen text písně, hovořící o „plačících srdcích, jež se nemohou potkat“, ale píseň samotná takto zhmotňuje tragiku ústředního vztahu, do nějž bez ustání vpadávají vnější okolnosti, strategická partnerství i cizí kulturní vlivy.
Studená válka tak na jednu stranu základně plní to, co bychom od evropských uměleckých filmů očekávali, totiž že budou nápaditě oponovat konvenční hollywoodské dramaturgii. Pokud v klasických romancích opouštíme hrdiny ve chvíli, kdy se navzdory všem překážkám konečně dávají navěky věků šťastně dohromady, Pawlikowského snímek tuto happyendovou iluzi hned naněkolikrát potměšilě podvrací.
Jenže Studená válka nevypráví jen příběh o fatální „lásce na dálku“, ale rovněž příběh ryzího regionálního umění, které se při dotyku se zahraničím a ubíhajícím časem postupně rozplývá v kultivovaný, posluchačsky vstřícný pop. Podobný příběh v kostce vystihuje i Pawlikowského poslední koprodukční tituly, jež sice žádostivě natahují ruce po dobovém stylu filmů z padesátých a šedesátých let, ale ve výsledku jej především posvátně balzamují a zbavují jakýchkoli nečistot. Ať už jde o kalkul nebo Pawlikowského vlastní estetickou zamilovanost, sledovat Studenou válku znamená vystavit se nepřeklenutelné, falešně dokonalé propasti mezi přítomností a minulostí – propasti, přes kterou se můžeme z bezpečné vzdálenosti zasněně opájet a toužit.
Studená válka (Zimna wojna, Polsko, Francie, UK, 2018, IMDb)
Režie: Paweł Pawlikowski, scénář: Paweł Pawlikowski, Janusz Głowacki, kamera: Łukasz Żal, střih: Jarosław Kamiński, hrají: Joanna Kulig, Tomasz Kot, Borys Szyc, Agata Kulesza ad., 84 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 12. 7. 2018).
Studená válka (Zimna wojna, Polsko, Francie, UK, 2018, IMDb)
Režie: Paweł Pawlikowski, scénář: Paweł Pawlikowski, Janusz Głowacki, kamera: Łukasz Żal, střih: Jarosław Kamiński, hrají: Joanna Kulig, Tomasz Kot, Borys Szyc, Agata Kulesza ad., 84 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 12. 7. 2018).
Přečteno 2877x
Článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Studená válka
**** ČTENÁŘI (3)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice
Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Kvík / Až si zase příště dáte klobásku
DALŠÍ Z RUBRIKY
Editorial 146 / Výbuchy v českém filmu
Inscryption / Labyrint herního světa a ráj karet
Jak se vaří zápletka / Makanai: Jak se vaří pro maiko
Pinocchio Guillerma del Tora / Fekální pochod proti fašismu
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina
Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018
Z obsahu tištěného čísla:
Editorial 119: FAMU (Jindřiška Bláhová, editorial)
Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman (Antonín Tesař, kritika)
Očekávat neočekávané / Johnnie To (Antonín Tesař, portrét)
Vytváření pocitu nepohodlnosti / S Olmem Omerzuem o jeho studiu a režijním pojetí (Michal Hogenauer, rozhovor)
Umírání lidové písně / Studená válka (Ondřej Pavlík, kritika)
My z Prahy / Jugoslávští filmaři z FAMU (Marie Barešová, téma)