Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Film Na krátko nemá právě originální námět. Osamělý introvertní chlapec touží po otci stejně, jak po něm toužilo už tolik jiných introvertních chlapců. Stejně se i hádá se sestrou, stejně ho ve škole šikanují a stejně bojuje s matkou. Nakonec právě z takových „klišé“ se skládá život, a tak se nedají vyčítat ani filmu.

Scénář Petry Soukupové podle její vlastní povídky z knihy oceněné Magnesií Literou zrealizoval režisér Jakub Šmíd, který debutoval v roce 2015 Laputou. V Na krátko se snaží vyprávět obrazem, což není u literární adaptace ani zdaleka samozřejmost. Výpovědní hodnotu tu mají kontrasty prostředí, architektura, dokonce i jídlo. Je to ale snaha až příliš urputná a zároveň banální.

Sledujeme dobře vedené herce v slušně gradovaných scénách, přičemž každá postava má definovaný konflikt, všechny mají navzájem nějaký vztah a vše, co dělají, má ve filmu jasné místo. Možná až příliš jasné. S trochou nadsázky každý předmět, který protagonista vezme do ruky, se mění v symbol, jenž se bude opakovaně vracet. Nůžky, míč, tričko, rodinný pes. Každá postava má přesně jednu vlastnost a jednu roli. Každý symbol nese svůj jeden význam pro přesně jednu postavu. Každý z konfliktů existuje odděleně. Film tak působí ploše a staticky. Nakonec není problém s tím, že každou vyjmutelnou jednotku z Na krátko jde označit za klišé – sociální drama odehrávající se v našem světě by ostatně ani složit z „originálních“ prvků nešlo. Problém spočívá v jednoznačnosti... všeho.

Zobrazované vztahy jsou komplikované, přesto reakce žádné z postav v žádném momentu nepřekvapí. Na jednu stranu vyžaduje určitý talent představit nějakou postavu tak efektně a rychle, že podle pouhého pohledu na její byt lze odhadnout každý její budoucí krok. Tato kvalita se ale zužitkuje spíš u žánrového filmu než u rodinného dramatu, kde takto přímočará psychologie vyznívá naprázdno. Na krátko jako by bylo připraveno odvyprávět silně stylizovaný, třeba komediální příběh, ale rozložené figurky se místo toho začnou trápit a smutnit. A trápí se a smutní přes sto minut, aniž by se staly něčím víc než figurkami.

Nabízelo by se, že jsou plochost a bezrozměrnost záměr. Hrdinovo skládání úvodních titulků z plochých výstřižků papírku by tak našlo své vysvětlení. Jenže děj důrazně opouští hrdinovu optiku – buduje vedlejší linii sestry a závěrečný zásah babičky zcela přesahuje jeho povědomí o událostech. Subjektivita protagonisty tak není režijním záměrem.

Výsledkem je film s festivalovou vizáží, plný nemluvných, relativně pomalých scén, ale zároveň obsahově nevyzývavý a konformní. Smířlivě jej lze označit za snaživý mainstreamový počin nabízející masovému publiku kvalitně zpracovaný, ale stále snadno pochopitelný děj. Dojímavý příběh všedního dne, který bude povědomý, ale zároveň si od něj bude snadné udržet odstup. Nebo jej lze vnímat jako imitaci „festivalové kvality“ toužící po hodnotě, ale neochotné jí obětovat pohodlí.

Ať tak či onak je Na krátko film odsouzený spíše pro televizní obrazovku, kde se bude vyjímat v neděli večer v hlavním vysílacím čase. V distribuci působí nejistě – není ani festivalovým filmem, ani artem, ale nakonec ani mainstreamem. Ve filmu, z nějž je patrná snaha, která mu byla věnována, jde zdůvodnit existenci každé scény, každé repliky i každého objektu před kamerou – ale jak vlastně zdůvodnit existenci filmu samotného?