Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Íránská kinematografie má u festivalových fanoušků nevšední a silné renomé. V Praze se každoročně koná přehlídka íránských filmů, do Uherského Hradiště přijelo hned několik předních íránských režisérů, přičemž jeden z nich, Abbás Kiarostamí, v Karlových Varech působil jako prezident poroty. Po promítání jeho filmu Kde je dům mého přítele? hradišťské publikum rozněžněle naslouchalo režisérovu poutavému vyprávění. Patrně málokdo v ten moment přemítal nad režimem v Íránské islámské republice nebo nad tamní údajně ráznou filmovou cenzurou, kterou Kiarostamí v jednom rozhovoru nepřímo mírnil. Prohlásil, že pod čím větším tlakem se umělec ocitá, tím více je nucen hledat lepší řešení a nové prostředky vyjádření. Ostrý podnět do debaty. V Íránu narozený režisér Ali Soozandeh ovšem volil odlišnou cestu. V Evropě realizoval animovaný debut Teheránská tabu, kterým efektně vrátil do hry neidylický obraz teokratického režimu.

Mladý animátor natočil snímek realizačně náročnou technikou rotoskopie, která spočívá v pečlivém překreslování určitých fází natočené akce. Rotoskopie režisérovi umožňuje vykouzlit zemité a zároveň barvami hýřící prostředí, takže současný Írán zdaleka neevokuje černobílé doupě bubáků, jak činil při líčení íránské islámské revoluce a jejích dopadů obdobně kritický animák Persepolis (2007). Prostředí Teheránu působí svým způsobem podmanivě a pod povrchem skrývá leccos netušeného. Vzniká nevšední a plodný kontrast: na jedné straně zdánlivě klidné pouliční hemžení, které působí povědomě, jelikož dává vzpomenout na některý z íránských festivalových snímků. Jakmile však režisér do těchto kulis vnese podpovrchové jevy očividně nemocné společnosti, sexuální nezřízenost, cynismus, všudypřítomnou korupci a hodnotové vakuum, evokace Kiarostamího bryskně mizí. Na snímku lze každopádně ocenit, že se nevyčerpává tímto jednorázovým šokem. Umístěním tabuizovaného do kulis domnělé cudné reality sled překvapení pouze začíná. Po postupném navyknutí na odkapávající chtíč a obscénní slovník tvůrce vrší až do samého konce další nečekané zákruty, tentokrát ve vztahu k velmi obratně vykresleným postavám.

Proč se vlastně Teherán mění v kabinet kuriozit, podpovrchových jevů a nestřídmosti? Poněvadž v íránské společnosti převládá téměř na všech úrovních pokrytectví, sděluje snímek. Uvedenému poselství nelze uniknout, neboť jej scénář nezdolně a leckdy poněkud čítankovitě variuje. Velmi banálně například vyzní motiv starého důstojného pána, který má zapnutou televizi; příkladně sleduje výchovný pořad s mluvící hlavou, aby v nestřeženou chvíli lakonicky přepnul na striptýz. Podobné doslovnosti žel místy budí dojem, že tvůrce pokládá dospělé diváky za téměř nesvéprávné. Mimochodem a pod čarou: bylo by zajímavé, kdyby někdo zpětně shromáždil recenze na Teheránská tabu a vyzkoumal, kolik procent z nich užívá slovo „pokrytecký“. Nepřekvapil by údaj kolem 90 procent, což lze přičíst dílem na vrub neoriginalitě pisatelů, ovšem částečně i filmu, který uvedené slovo bezmála podprahově vnucuje. A kromě toho jej mylně pokládá za klíčový argument. Tvůrce nepochybně zamýšlel poukázat na celospolečenské a velmi závažné problémy: kromě jiného neuspokojivou úroveň ženských práv nebo fízlovsky odpudivé praktiky mravnostní policie. Jenže zatímco má nesporné animátorské nadání i schopnost rozpohybovat zapamatovatelné postavy, postrádá cit pro výklad hlubších společenských souvislostí, což u nesporně angažovaného díla drhne dvojnásob. Při podobně ošizeném kontextu se dokonce vkrádá otázka, zda ony projevy pokrytectví nepředcházejí nástupu íránského teokratického režimu, který jim pouze dodává svým řáděním další intenzitu. A pokud ano, přese všechny olbřímí rozdíly se pak necudně vrací známé rčení o zametání a vlastním prahu.