Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Logika přestřelky / Zimní bratři
kritika / Antonín Tesař / 14. 8. 2018
Pálmason rozhodně nenatočil realistický film. Nejde mu ale ani o žádný jednoduchý symbolismus. Extrémně hlučný, špinavý a nevlídný mikrosvět Zimních bratrů je spíš expresivním časoprostorem, ve kterém se vnitřní a vnější světy postav vzájemně v sobě neustále zrcadlí. Dohromady vytvářejí subtilní obraz duševní apokalypsy, který má mnohem blíže k duchu filmů Bély Tarra než k dardennovskému pozorování jedinců lapených v určitém sociálním prostředí.
V jedné z prvních scén filmu shání mladý impulzivní dělník Emil u jednoho z místních „něco pro holku“, ale nakonec odejde domů s nabitou puškou a instruktážním videem o střílení pro vojáky. Pokyny instruktora, jak jednat v bojových situacích, pak Emil aplikuje i na své stále se zhoršující mezilidské vztahy. Logika přestřelky, podle níž je lepší střílet první, abyste sami nebyli zastřeleni, se ozývá v soupeření Emila s jeho starším bratrem Johanem, ať už jsou to závody v močení nebo rvačka o ženu, i v jeho stupňujících se konfliktech s ostatními dělníky poté, co se jeden z nich otráví jeho podomácku vyrobenou pálenkou z průmyslového lihu. Převážně mužský kolektiv ve filmu připomíná psí smečku, společenství spojené dohromady pouze touhou po výdělku. Emil působí jako divoké, neukázněné mládě, které za každou cenu chce udělat dojem na zbytek smečky, ale namísto toho je z ní nakonec vykázáno.
Pálmasonův film však právem vzbudil pozornost spíš svým audiovizuálním zpracováním než příběhem nebo tématem. Zimní bratři se sice nepochybně zabývají mezilidskými vztahy v uzavřených (pracovních, mužských) komunitách, ale rozhodně to není žádná sociologická analýza, která by o nich řekla něco objevného. Pálmason spíš sází na silné empatické výjevy, ve kterých se odrážejí emoce jeho hrdinů, ať už skrze jejich tváře nebo prostřednictvím samotné mizanscény. Tvůrce dává prostředí filmu podobu chladné pustiny, jíž dominují vybledlé barevné odstíny. Uhrančivé obrazy kameramanky Marie von Hausswolff byly navíc natočené na zrnitý 16mm filmový materiál, který dodává zaprášené zimní krajině ještě špinavější nádech.
Industriální prostředí plné masivních zablácených strojů se staví do kontrastu k tělům protagonistů. Herci mají často zašpiněné tváře, případně nosí roušky přes obličeje nebo jsou jejich těla navlečená do neforemných overalů. K tomu kontrastně působí nahota v některých scénách, hlavně ve finálním souboji obou bratrů, kde Johanovo tělo vystupuje jako další tvrdá, nepřekonatelná překážka, proti níž Emil ve finále nic nezmůže a málem jí zcela podlehne. Ještě úzkostněji působí záběry z podzemí, kde jedinými zdroji světla jsou baterky na helmách dělníků a kde je jedinec ostatním vydán ještě více všanc.
Pocit tísnivého, hrozivého prostředí umocňuje i industriální zvuková stopa. Obří stroje vydávající ohlušující zvuky zdůrazňují malost a bezmocnost lidí, kteří s nimi pracují. Pro vyznění Zimních bratrů je zásadní i kontrast mezi neosobním rozměrem pracovní rutiny a Emilovými osamělými pokusy se z něj vytrhnout. Když vedoucí dolu oznamuje Emilovi, že jeho pálenka otrávila jednoho člena týmu, mluví o ztrátě „jednoho z nejlepších pracovníků“, ne o tom, že Emil ohrozil něčí život. Z mrazivých vztahů Pálmasonova zimního království navíc zřejmě není úniku. Přinejmenším nevíme, kam se zavržený Emil a jeho bratr odeberou, protože mimo mikrosvět dolu snímek nikdy nic neukáže, jako by ani mimo něj nic neexistovalo.
Zimní bratři (Vinterbrødre, Dánsko, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Toke Brorson Odin, hrají: Elliott Crosset Hove, Simon Sears, Lars Mikkelsen ad., 100 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 17. 5. 2018).
Zimní bratři (Vinterbrødre, Dánsko, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Toke Brorson Odin, hrají: Elliott Crosset Hove, Simon Sears, Lars Mikkelsen ad., 100 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 17. 5. 2018).
Přečteno 1704x
Článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava
Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina
Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci
Šmíra a hra doopravdy / Benedetta
Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství
Vyrůstání z osmdesátek / Boží ruka
DALŠÍ Z RUBRIKY
Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava
Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car
Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina
Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci
Zbláznil se celý svět, nebo jenom my?, ptá se festival Kino na hranici
Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla
Soustředěné pohledy do světa umění / Interpretace filmů Wese Andersona
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci
Hlediště jsou ti druzí / Annette
RUBRIKY
anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (115) / fenomén (83) / festival (102) / flashback (13) / fragment (18) / glosa (239) / kamera-pero (12) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1080) / mimo kino (189) / novinka (813) / pojem (36) / portrét (48) / profil (97) / reflexe (26) / report (144) / rozhovor (181) / scénář (4) / soundtrack (84) / téma (1007) / televize (127) / událost týdne (283) / videohra (80) / web (44) / zoom (170)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018
Z obsahu tištěného čísla:
Editorial 118: Neonoir (Jindřiška Bláhová, editorial)
Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto (Tomáš Gruntorád, kritika)
Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha (Jana Bébarová, téma)
Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe (Milan Hain, téma)
Hledisko oběti / Utøya, 22. července (Jan Bodnár, kritika)
Vyprávět a pak zničit / Rozhovor s Denisem Côtém (Marcel Arbeit, rozhovor)