Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Jsem černá lesba,“ prohlásil režisér Terry Gilliam během tiskové konference na letošním festivalu v Karlových Varech konané k jeho poslednímu filmu Muž, který zabil Dona Quijota. Rádoby provokativním prohlášením – v němž se ukázkově zrcadlil jeho modus operandi veřejné performance a komedianta, který přijal před lety jako člen skupiny Monty Python – reagoval na to, co vnímá jako přílišnou politickou korektnost a umělý tlak na diverzitu plíživě dusící kinematografii, televizi i humor. Protože je Gilliam stále režisér se značným kulturním kapitálem a k tomu se navíc sám deklaruje jako enfant terrible „svobodné filmařiny“ programově stojící proti „zlým producentům“, přinesly o jeho slovech zprávu Variety i IndieWire. Karlovy Vary tak svým způsobem měly společenský skandál, který správně patří do profilu každého áčkového festivalu.

O nutnosti „nějak se jevit“ ví Terry Gilliam své. Už dobrých třicet let zvesela přispívá k diskurzu nezávislého fantasty, který bojuje s větrnými mlýny filmové mašinerie, jež mu hází hollywoodské klacky pod nohy. Alegorie o Donu Quijotovi, jehož se údajně snažil zfilmovat od roku 1989, do něj zapadá ideálně. Příběh donkichotského režiséra je natolik silný, že je všeobecně přijímaný. Opakovaná mantra i karlovarská epizoda – která má mimochodem temnější rovinu v tom, že Gilliam nedávno v médiích relativizoval patologičnost „gaučové kultury“ v Hollywoodu – tak vybízejí ke střízlivějšímu pohledu na režiséra, který patří k nejvýraznějším tvůrcům uplynulých dekád. A v jehož kariéře se „výjimečně protínají charakteristiky, které jsme zvyklí při přemýšlení o filmech klást spíše proti sobě – americký versus evropský, Hollywood versus nezávislý, film versus televize“, píše v Gilliamově profilu Antonín Tesař.

Samotný karlovarský festival hodnotíme tentokrát hned dvěma texty. Jeden se zaměřuje na českou stopu v soutěžích a dochází k závěru, že ani po druhých filmech začínajících tvůrců není jasné, co se to v českém filmu vlastně děje. Druhý je pak věnovaný výhradně soutěži hlavní, jež se standardně považuje za sekci určující tvář každé přehlídky. Ta letošní přinesla dobrou i špatnou zprávu v jednom. Organizátoři získali film rumunského režiséra Radua Judea, jenž patří k širší první evropské režisérské lize. To je dobrá zpráva. Ta horší je, že Judeův snímek „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ vyčníval nad ostatní soutěžní filmy natolik bezkonkurenčně, že zvýrazňoval jejich průměrnost. A průměrnost už léta karlovarskou soutěž trápí. Možná je ale zisk silného titulu předzvěstí dramaturgie více těžící z ekosystému koprodukcí, jež je stále výraznější součástí repertoáru řady českých producentů. „Je mi jedno...“ má totiž i český podíl. Judeův film-disputace o historické paměti, národní identitě a hrůze měnící se ve fakta zatím do české distribuce ke škodě věci nesměřuje. Stejně jako poslední snímek Sergeje Loznici Donbas, oceněný za režii v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes. V Donbasu Loznica na případě občanské války na Ukrajině znovu zachycuje „hraniční stav, kde lidé vycítí, že moc se potápí, nastupuje bezvládí a oni mohou projevit svou podstatu“, píše Kamila Dolotina v zasvěceném Zoomu, který přinášíme nejen proto, kdyby se nakonec přece jen osvícený distributor našel.