Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial 118: Neonoir

Editorial 118: Neonoir

editorial / Jindřiška Bláhová / 14. 8. 2018

„Jsem černá lesba,“ prohlásil režisér Terry Gilliam během tiskové konference na letošním festivalu v Karlových Varech konané k jeho poslednímu filmu Muž, který zabil Dona Quijota. Rádoby provokativním prohlášením – v němž se ukázkově zrcadlil jeho modus operandi veřejné performance a komedianta, který přijal před lety jako člen skupiny Monty Python – reagoval na to, co vnímá jako přílišnou politickou korektnost a umělý tlak na diverzitu plíživě dusící kinematografii, televizi i humor. Protože je Gilliam stále režisér se značným kulturním kapitálem a k tomu se navíc sám deklaruje jako enfant terrible „svobodné filmařiny“ programově stojící proti „zlým producentům“, přinesly o jeho slovech zprávu Variety i IndieWire. Karlovy Vary tak svým způsobem měly společenský skandál, který správně patří do profilu každého áčkového festivalu.

O nutnosti „nějak se jevit“ ví Terry Gilliam své. Už dobrých třicet let zvesela přispívá k diskurzu nezávislého fantasty, který bojuje s větrnými mlýny filmové mašinerie, jež mu hází hollywoodské klacky pod nohy. Alegorie o Donu Quijotovi, jehož se údajně snažil zfilmovat od roku 1989, do něj zapadá ideálně. Příběh donkichotského režiséra je natolik silný, že je všeobecně přijímaný. Opakovaná mantra i karlovarská epizoda – která má mimochodem temnější rovinu v tom, že Gilliam nedávno v médiích relativizoval patologičnost „gaučové kultury“ v Hollywoodu – tak vybízejí ke střízlivějšímu pohledu na režiséra, který patří k nejvýraznějším tvůrcům uplynulých dekád. A v jehož kariéře se „výjimečně protínají charakteristiky, které jsme zvyklí při přemýšlení o filmech klást spíše proti sobě – americký versus evropský, Hollywood versus nezávislý, film versus televize“, píše v Gilliamově profilu Antonín Tesař.

Samotný karlovarský festival hodnotíme tentokrát hned dvěma texty. Jeden se zaměřuje na českou stopu v soutěžích a dochází k závěru, že ani po druhých filmech začínajících tvůrců není jasné, co se to v českém filmu vlastně děje. Druhý je pak věnovaný výhradně soutěži hlavní, jež se standardně považuje za sekci určující tvář každé přehlídky. Ta letošní přinesla dobrou i špatnou zprávu v jednom. Organizátoři získali film rumunského režiséra Radua Judea, jenž patří k širší první evropské režisérské lize. To je dobrá zpráva. Ta horší je, že Judeův snímek „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ vyčníval nad ostatní soutěžní filmy natolik bezkonkurenčně, že zvýrazňoval jejich průměrnost. A průměrnost už léta karlovarskou soutěž trápí. Možná je ale zisk silného titulu předzvěstí dramaturgie více těžící z ekosystému koprodukcí, jež je stále výraznější součástí repertoáru řady českých producentů. „Je mi jedno...“ má totiž i český podíl. Judeův film-disputace o historické paměti, národní identitě a hrůze měnící se ve fakta zatím do české distribuce ke škodě věci nesměřuje. Stejně jako poslední snímek Sergeje Loznici Donbas, oceněný za režii v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes. V Donbasu Loznica na případě občanské války na Ukrajině znovu zachycuje „hraniční stav, kde lidé vycítí, že moc se potápí, nastupuje bezvládí a oni mohou projevit svou podstatu“, píše Kamila Dolotina v zasvěceném Zoomu, který přinášíme nejen proto, kdyby se nakonec přece jen osvícený distributor našel.

Přečteno 995x

Článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY editorial

Editorial 124 / Kdybych kouřila, zapálila bych si Red Apple

Editorial 123: Současný český seriál

Editorial 122: Underground

Editorial 121: Autor ve 21. století

Editorial 120: Muž ve filmu

Editorial 119: FAMU

Editorial 118: Neonoir

Editorial č. 117 / Cine latino


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu: Rumunská nová vlna

Angela Schanelec chystá moderní převyprávění mýtu o Oidipovi

Všichni v naší rodině / Poznámky k vlně i nevlně

La Gomera / Komedie svědomí i evropský film par excellence

Sám proti systému / Rumunská nová vlna a umlčovaná minulost

Odvážní se nevzdávají / Rumunské kino od starověku do konce druhého tisíciletí

Z bodu nula na západ od Bukurešti / Vznik a vývoj rumunské nové vlny

Jak navždy zůstat v roce 1969 / Tenkrát v Hollywoodu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Editorial 124 / Kdybych kouřila, zapálila bych si Red Apple

Editorial 123: Současný český seriál

Editorial 122: Underground

Editorial 121: Autor ve 21. století

Editorial 120: Muž ve filmu


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (731) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #118 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #118, srpen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín (Jarmila Křenková, téma)

Hvězdné války bez síly / Solo: Star Wars Story (Daniel Řehák, kritika)

Art pro hlavní vysílací čas / Na krátko (Martin Svoboda, kritika)

Úvod k tématu 118: Neonoir (Lukáš Skupa, téma)

Hledisko oběti / Utøya, 22. července (Jan Bodnár, kritika)

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto (Tomáš Gruntorád, kritika)

+ více...