Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ukrajinský režisér Sergej Loznica je v kontextu současné umělecké kinematografie jedinečným typem hybridního tvůrce. Jeho konceptuálně pojaté dokumenty nesou rysy fikčních snímků, zatímco jeho hrané filmy si vždy uchovávají dokumentaristický vztah k realitě. Loznicův poslední snímek Donbas je paradokumentární inscenací, která toto pnutí mezi skutečností a fikcí dovádí zatím nejdál, a dokonce jej přitom výslovně povyšuje na jedno z ústředních témat.

Donbas představuje dosavadní vrchol režisérových několikaletých snah kriticky zachytit a poeticky kondenzovat nepřehledné válečné střety na východní Ukrajině, kde se proruští separatisté pokoušejí vytvořit nový stát neoficiálně nazývaný Novorusko, nebo nověji Malorusko. Po radikálně pozorovatelském Majdanu a alegoricky komponované Krotké je Loznicova novinka naléhavou epizodickou vizí krajiny, jejíž rozháranost je výsledkem chaoticky nakupených nejistot.

Ačkoli Loznica přirovnává dějovou strukturu Donbasu k Buñuelovu pozdnímu Přízraku svobody, v jistých ohledech jeho snímek ještě výstižněji asociuje dílo Miklose Jancsóa. Zejména s Hvězdami na čepicích sdílí nejen táhlé, důkladně promyšlené záběry skupinových pohybů nebo ambivalentní náhled na obě strany konfliktu, ale do určité míry i výstavbu vyprávění, kterým nás štafetově provází série zjevujících se a mizejících postav.

Otázka pravdy, lži a jejich vzájemného, od sebe téměř nerozlišitelného prolínání, se do popředí dostává již od prvotních scén. Žena, která se jako herečka nechává líčit v jakési guerillové kosmetické maringotce, o chvíli poté figuruje ve zpravodajské reportáži jako autentická svědkyně násilného incidentu. Německý novinář se od vojáků na frontě pokouší získat stanovisko jejich velitele, jenže nikdo ze zpovídaných se k této funkci nehlásí a výsměšně ji přehazuje na druhé.

K neproniknutelnému fenoménu fake news a relativizace faktů tak Loznica nepřistupuje s odtažitostí, ale střemhlav se noří do jeho hmatatelných projevů. Místo počítačové továrny na zprávy osazené pilnými trolly ukazuje něco ještě strašnějšího: nemožnost dopátrat se něčeho konkrétního a uchopitelného přímo v centru dění. A v jedné z epizod se informační nepravdivost dokonce přelévá do špinavého kýblu s výkaly.

Auru těžko pochopitelné nestability si Donbas udržuje i ve chvílích, kdy se od tragédie přesouvá k čiré frašce. Její esencí se stává zejména bujará scéna svatebního veselí, v níž se zdá být falešné prakticky všechno: klaunský škleb hřmotné, hurónsky rozesmáté nevěsty, polibky na tvář, které si vyměňuje s upozaděným ženichem, křečovité výbuchy radosti z přihlížejícího publika.

Jednotlivé sekvence, které prý mají předobraz v reálných klipech nahraných na internet, Loznica vždy inscenuje jako soustředěně gradující mikrodramata. V nich bez jakýchkoli úhybů stranou přivádí k životu dynamiku davového běsnění (pouliční lynč ukrajinského zajatce), případně směřuje k překvapivé, často absurdně temné pointě, která obrátí naruby to, co jsme doteď sledovali.

Vedle godardovského filmu „Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři“ předního rumunského režiséra Radu Judeho, který o dvě hlavy převyšuje zbytek letošní Hlavní soutěže, patří Donbas mezi nejlepší snímky z karlovarského programu. Oba shodou okolností zpracovávají výsostně politické, v současnosti třaskavé téma a přistupují k němu intelektuálně vtahující formou, která originálně navazuje na tradici evropského artového filmu.