Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kdokoli trpí svéráznou zálibou v prohlížení archivních politických šotů, neodolá vábení YouTube. Ohromné množství nasdílených videosouborů pohodlně umožní sestavit si vlastní politické retro, téměř nehledě na okrajovost toho, co hledá. V případě slovenského politika Vladimíra Mečiara nabízejí specializované kanály nesčetně televizních debat, volebních spotů či několikahodinových záznamů pracovních dní předsedy HZDS. Mečiar Terezy Nvotové tak zásadně neobohatí protřelé hledače zašlých videí, význam dokumentu ovšem spočívá v něčem jiném. Nadaná autorka zamýšlí bilančně a konfrontačně otevřít působení jedné ze zásadních postav novodobých slovenských dějin po „vítězném“ listopadu. Připomenout i varovat.

Režisérce se daří přimět Vladimíra Mečiara k neformálnímu rozhovoru, jehož potenciál bohužel končí u prohlídky proklínané vily Elektra a u několika užitečných rad, jak opékat špekáčky. Mečiar si vesměs uchovává komfortní zónu a nepříjemné otázky uvolněně blokuje. Nvotová naštěstí umně začleňuje množství archivního materiálu a má dar vystihnout v dobových záznamech očividnou trapnost i letmý náznak nepatřičnosti. Mnoho vybledlých šotů vyvolává až skličující pocity a jejich výběr je pestrý, byť omezený na devadesátá léta. Drobnost na okraj: zamrzí, že autorka nezařadila legendami opředený a nedohledatelný záznam, v němž Mečiarova matka údajně vypráví, jak na chudáka Vlada spadl v dětství lustr. Její mnohé vysvětlující formativní historka by uvolnila místy značně potemnělý tón snímku. Mečiara líčí Nvotová coby klíčového aktéra několika velkých procesů devadesátých let, včetně rozdělení federace a nastolení toho, co by mnozí označili za mafiánský kapitalismus. Úskalí spočívá v tom, že každé naznačené téma by si zasloužilo samostatný snímek a mnohem širší zaostření než na jednu postavu, což platí zejména pro moment zániku Československa.

Výsledný obraz Mečiarova působení zůstává poněkud povrchní a vlastně nepřekvapivý, alespoň pro každého, kdo bral v posledním čtvrtstoletí noviny pravidelně do ruky. Jistě, autorka by mohla legitimně namítnout, že oslovuje do značné míry mladší či Mečiarovou érou plně nepolíbené diváky, případně chronicky zapomínající. V přehledném i logicky poskládaném ohlédnutí současně ponechává několik podnětných otázek, které nestačila doříct, uvědomuje si však jejich váhu a nenápadně jimi šimrá intelekt.

Lze ocenit osobní nasazení Nvotové, která snímek sympaticky prokládá vlastními vzpomínkami, ba dokonce domácími archivními materiály. Přestože z počátku její vemlouvavost budí obavy, s postupným přituhováním působí každý kradmý návrat domů ke Nvotovým osvobodivě a okysličuje hutné dění. O poznání hůře dopadl výběr zpovídaných a pamětníků. V zásadě všichni chovají vůči Mečiarovi rezervovaný až nepřátelský postoj, takže vyjma protagonisty nezazní vyvažující hlas z druhé strany. Neutrálnější postoj měl patrně vnést politický marketér Fedor Flašík, jenže jeho vystoupením autorka mimoděk naskočila na čím dál nesnesitelnější klišé poslední doby. Kolem marketingových odborníků s vazbami na politické strany vzniká dětinská aura dokonale obeznámených černokněžníků, aniž by existovala větší vůle posoudit, zda jejich postřehy nepřipomínají hokynářské žvanění.

Marketingová logika podceňuje voliče, což autorka staví mimořádně nešťastně podle generačního klíče. V dokumentu nápadně převažují příznivci Mečiara středního a staršího věku, zatímco mladí sympaťáci mu samozřejmě nepřizvukují. Uznávám, že trendy podobnému rozložení sil odpovídají, jenže dokument je uvádí křiklavě, div ne urážlivě. Nvotová vidí věci příliš jednoduše: potenciálně podnětná analogie Mečiar – Fico vychází z velmi povrchních pozorování (a Flašíkových postřehů). Přitom autorka umí nahlížet dění kolem sebe komplexněji: natočila vynikající hraný film Špína, v němž zpracovává problematiku znásilnění nebanálně, násilníka všedně, a tím spíše znepokojivě. Kdyby Špína přistupovala k pachateli po vzoru černobílé optiky z Mečiara, muselo by se jednat o slizkého obejdu, který vyčkává za keřem v parku. Nehledě na sympatie k autorce začne postupně jednostrannost dokumentu iritovat. Pokud bylo smyslem přesvědčit již přesvědčené, úkol splněn. Přiměřený dialog s oponenty takto však nevypadá.