Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

kritika / český film / Ondřej Pavlík / 27. 7. 2018

Když čeští dokumentaristé v posledních letech portrétovali životy lidí z okrajovějších částí společnosti, málokdy se obešli bez určitého stylizujícího filtru. Ať už šlo o slaboduše performativní Svět podle Daliborka, barokně přifouknutou Velkou noc nebo poeticky observační K oblakům vzhlížíme. Provokativní či artistní hra s fikčními a dokumentárními prvky, stejně jako převážně odtažitá kamera jako by zastíraly rozpaky, nebo dokonce latentní povýšenost tvůrců, kteří tváří v tvář sociálně slabším a méně obratným nedokázali zcela vylézt ze svého bezpečného uměleckého akvária. Snímek Nic jako dřív, v němž vystupují studenti varnsdorfského učiliště, si v tomto směru počíná vyzráleji a empatičtěji. Režiséři Lukáš Kokeš a Klára Tasovská se nebojí pustit si tápající puberťáky k tělu a zároveň mezi nimi tiše poletují jako ony pověstné mouchy na stěně.

Teo, Renča a kamarádky Anička s Nikolou, po kterých jsou pojmenovány tři zhruba půlhodinové kapitoly, se přitom všichni pohybují na šikmé ploše citových, finančních a dalších závislostí, prominutelných i závažnějších přešlapů. Blížící se maturita tak v jejich případě není zdaleka jedinou zkouškou dospělosti, kterou by měli zvládnout. Je spíše značně nejistým mezníkem, k němuž kvůli vlastní nezodpovědnosti i existenčním a rodinným komplikacím nemusejí vůbec doputovat.

Každý z protagonistů současně řeší trochu jiné problémy. Teo, který si bez jointa nedokáže představit ani den, čeká se svou přítelkyní dítě. Renča si na samostatnost vydělává za barem a zkouší nesměle prorazit jako dýdžejka. Anička a Nikola spolu odjíždějí na několikaměsíční praxi do řeckého hotelu, kde se potýkají s disciplínou i steskem po domově. Tyto vzájemné odlišnosti a překryvy nicméně ve filmu nevedou k roztěkané nesoustředěnosti nebo naopak k monotónnímu omílání téhož. S etnografickým citem se autorům daří obě roviny vybalancovat, a nabízet tak soustředěnou studii chlapců a dívek z české periferie, ve které nezaniká ani formativní vliv institucí, vrstevníků a okolního prostředí.

Ze sledování snímku je přitom zjevné, že věrohodně realitu Kokeš s Tasovskou nezachytili ani tak minimalizováním své autorské přítomnosti, jako spíše sérií méně nápadných inteligentních zásahů. Kluby a diskotéky tak tvoří leitmotiv procházející všemi třemi akty i proto, že jsou místy, v nichž je snadné polapit přirozenou energii nevybouřených teenagerů. V rozjitřených okamžicích, jako když se Teova hádka s partnerkou spontánně přelije ve vodopád láskyplných vyznání, se pak kamera ve velkém detailu drží doslova nadosah, čímž ještě umocňuje intimitu situace.

Minimálně stejně podstatné se ale zdá být to, co ve filmu vidět není. Plný rozsah kázeňských přestupků a průšvihů, které Anička s Nikolou natropily v Řecku, se například dozvíme až po jejich návratu. Což nutně nemusí znamenat, že tvůrci některé z vylomenin nenatočili, ale jak sami naznačují v rozhovorech, mohly se jim tyto záběry zdát zkrátka příliš choulostivé. Výsledný tvar snímku tak charakterizuje zejména pečlivě budovaná rovnovážnost, v níž scházejí výraznější excesy a naopak převládají jemně zdůrazňované paralely a nedořečené odpovědi.

Nic jako dřív se dotýká řady naléhavých témat – fungování vzdělávacího systému, odtrženosti regionů nebo plíživého mizení jistot, tradičně navázaných na stabilní rodinné zázemí. Rozhodně však není dokumentem apelativním či aktivistickým, z nějž by tato témata rušivě trčela ven. Dokonce ani chvíle, kdy se rozhovor dívek na plážových lehátkách stočí k uprchlické krizi, nepůsobí tezovitě a těžkopádně.

Film tak nejpřesněji vystihuje krátká scéna, ve které se viditelně nervózní Renča chystá u maturity odprezentovat češtinářskou otázku věnovanou dílu Jana Nerudy. Nadechuje se… a její příběh v ten moment končí. Nic jako dřív je plný takových nádechů, kterými hrdinové vyrážejí vstříc dospělosti. A místo aby nakonec s úlevou vydechli, svůj dech často úzkostlivě zadržují a zuby nehty setrvávají ve zdánlivě bezpečném meziprostoru, který je ale jen dočasným útočištěm před povinnostmi, každodenními starostmi a rutinou.

Nic jako dřív (ČR, 2017, IMDb)
Režie: Klára Tasovská, Lukáš Kokeš, kamera: Lukáš Kokeš, střih: Klára Tasovská, hudba: dné, 92 minut, distribuce: AČFK (premiéra v ČR 22. 3. 2018).

Nic jako dřív (ČR, 2017, IMDb)
Režie: Klára Tasovská, Lukáš Kokeš, kamera: Lukáš Kokeš, střih: Klára Tasovská, hudba: dné, 92 minut, distribuce: AČFK (premiéra v ČR 22. 3. 2018).

Přečteno 3187x

Článek vyšel v časopise Cinepur #117, červen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Hora dokumentární / Lucie Králová

Proměnit svůj první film v první film na světě

Kentusácká vlna / Spiknutí holčičích hoven

„Všechno v mých filmech se stalo“ / Bára Anna Stejskalová

Piargy / Magický realismus ve Slovenském štátě

Něžný vypravěč dětských příběhů / Jiří Hanibal

Nevadí mi označení „ženský film“, vadí mi jeho konotace

Distribuce 2022 / Návrat k normálu?


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #117 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #117, červen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Tvůj počítač pozná středověk / Kingdom Come: Deliverance (Michal Böhm, videohra)

Když nevítězí dobro ani zlo / Současné seriály pro mileniály (Iva Baslarová, fenomén)

Editorial č. 117 / Cine latino (Jindřiška Bláhová, editorial)

Ohromné maličkosti z krajin, kde končí země / Současný chilský film (David Čeněk, téma)

Mezi vykoupením a apokalypsou / Měsíc Jupitera (Jarmila Křenková, kritika)

Nekonečný vesmír Marvelu / Avengers: Infinity War (Martin Bubrín, kritika)

+ více...