Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jan Švankmajer patří mezi umělecké osobnosti, o jejichž schopnostech, významu nebo přínosu panuje vzácná shoda. Je to autor, který v domácím filmovém prostředí nikdy nenašel rovnocenného konkurenta a jehož vliv dalece přesáhl české hranice. Úvod k tématu by se dal v tomto případě lehce poskládat ze superlativů o výjimečném umělci, jehož dílo představuje pro většinu bytostné ztělesnění surrealismu. Pokusme se však na Švankmajera a jeho výjimečnost podívat střízlivěji a v patřičných souvislostech – zrovna nyní se totiž něco takového přímo nabízí. V únoru měl premiéru jeho nejnovější snímek Hmyz, ohlašovaný jako údajně poslední Mistrův celovečerní počin, jímž se uzavírá pozoruhodná kariéra trvající bezmála šest dekád.

Filmařské počátky Jana Švankmajera spadají do šedesátých let. Ačkoli se ho někteří snaží vměstnat do kolonky „zlatých šedesátých“ coby svérázného souputníka režisérů nové vlny, jeho tvorba se podobným kategorizacím v mnoha ohledech vzpírá. Pomineme-li klíčový fakt, že film pro Švankmajera znamenal pouze jeden z možných způsobů uměleckého vyjádření, na rozdíl od jiných ani nikdy nebyl oficiálním zaměstnancem státního filmu. V době normalizace se nicméně dostal na „černou listinu“ Krátkého filmu, což mu hlavně v sedmdesátých letech prakticky znemožnilo samostatnou filmovou práci. V roce 1983 pak Švankmajer s Jaromírem Kallistou začali mimo struktury státního filmového monopolu budovat základy pozdější společnosti Athanor, a stali se tak průkopníky nezávislé produkce ještě v časech socialismu. Se statusem solitéra, který točí své filmy v závětří soukromého ateliéru Knovíz, Švankmajer plynule přešel i do éry polistopadové kinematografie. Nutno uznat, že jeho snímky náleží k tomu nejoriginálnějšímu, co v českém filmu v minulých desetiletích vzniklo.

Výjimečnost zde však spočívá nejen v atypických podmínkách realizace Švankmajerových děl, ale samozřejmě také v jejich poetice. Jan Švankmajer je autorem takřka absolutním – z hlediska prolínání osobních témat, zájmů či obsesí do tvorby (dokládá to i rozhovor zařazený do čísla) nebo ve smyslu vzezření a struktury filmů, v nichž se neustále opakují spolehlivě rozpoznatelné stylové postupy. Vynechat nesmíme ani aspekt „řemeslný“ – v titulcích vlastních filmů figuruje Švankmajer nejen jako režisér, ale nezřídka také jako autor námětu a scénáře, výtvarník, občas i animátor či střihač. Texty v tématu reflektují právě rozličné rysy Švankmajerova autorství a postihují veškeré fáze jeho filmografie od samých počátků až po poslední celovečerní snímky.

První příspěvek pochází od Švankmajerova spolupracovníka z okruhu současných českých surrealistů Františka Dryje. Speciálně pro Cinepur uspořádal několik výňatků z textů, které vypovídají o Švankmajerově cestě k surrealismu, jež nebyla zdaleka tak přímočará, jak někteří předpokládají. Kamila Boháčková nabízí průřez Švankmajerovou tvorbou s důrazem na práci s loutkou, jež se výrazně vymyká tradicím české filmové animace a více se přibližuje divadelnímu lidovému loutkářství. Do tématu dále zařazujeme dva příspěvky od zahraničních autorů, kteří se dlouhodoběji zabývají Švankmajerovým dílem. Kristoffer Noheden ve svém eseji rozebírá Švankmajerův kritický vztah vůči ničivým projevům antropocentrismu, vyplývající z mnoha jeho snímků. Jonathan Owen se zaměřuje na dosud málo probádaný Švankmajerův podíl na projektech jiných režisérů, a to především v době, kdy se potýkal se zákazem vlastních filmových aktivit. V tématu nemůže chybět ani podrobnější reflexe onoho „posledního díla“. Jiří Neděla posuzuje Hmyz v provázanosti s dřívějšími Švankmajerovými počiny a text zakončuje vcelku nadějeplně – že bychom se od Mistra přece jen ještě něčeho dalšího dočkali?