Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno

kritika / Jan Bodnár / 23. 4. 2018

Eliovi je sedmnáct a tráví léto s rodiči kdesi na severu Itálie. Příjezdem mladého amerického studenta Olivera, který se na léto stává asistentem Eliova otce při výzkumu antických památek, započne jedna z nejsmyslnějších filmových romancí posledních let. Už úvodní titulky prokládané fotografiemi torz antických soch a doprovázené klavírním podkresem demonstrují následnou atmosféru celého snímku. Sbližování ústřední dvojice probíhá v prostředí panensky krásné přírody; skrze čtení poezie, Hérakleitových textů nebo skládání vlastní klavírní hudby se postupně začne odvíjet neortodoxní vztah nezkušeného mladíka s o sedm let starším mužem.

Zápletka ale nevede k dramatickému příběhu o uvědomování si sexuální odlišnosti v první polovině osmdesátých let. Bezstarostné léto jen občas a jakoby letmo naruší temnější motivy jako památník obětí bitvy na Piavě nebo portrét Benita Mussoliniho, upomínající na dramatickou historii Itálie. Dej mi své jméno není primárně politickým gestem. Romanci mezi oběma mladíky nebrání homofobie ani dobové restrikce. Zároveň je snímek zasazen do éry těsně před epidemií AIDS. Jak léto směřuje ke svému konci, sladká bezstarostnost i nová láska ale pomalu docházejí ke svému završení. Finále příběhu se tak symbolicky odehrává v zimě, kdy náhlé letní vzplanutí už vybledlo jen do mizející vzpomínky.

Bezkonfliktnost umožňuje soustředit se na detailní vykreslení emocí provázející první osudovou zamilovanost. Film především výjimečně evokuje atmosféru onoho léta, během něhož člověk zažívá první milostné vzplanutí, které ho ovlivní na celý život. Postavy jsou i v rámci queer žánru poměrně ojedinělé. Aktivní je totiž ta mladší z nich. Elio je i přes svou počáteční prkennost a potlačované pocity čím dál více fascinován svým objektem touhy. A právě on si při vyřčení hypotetické otázky: Je lepší promluvit, nebo zemřít?, zvolí raději první možnost.

Italský režisér Luca Guadagnino zde částečně navazuje na styl ustanovený v jeho předešlém snímku Oslněni sluncem z roku 2015. V něm do prostředí fotogenického italského ostrova situoval drama partnerského páru, jehož idylu naruší příjezd dávného přítele a jeho okouzlující dcery. Poněkud nejistou analýzu vztahů a lehce křečovitou snahu o thriller v Dej mi své jméno střídá vyzrálá vize. Guadagnino scény obvykle komponuje do vícero plánů a při inscenování ústředních postav si dává obzvláště záležet na jejich vzájemné interakci, především na úrovni pohledů a gest. Film pracuje s postupným plynutím času a gradací. Postavy se ve sceneriích letní přírody i v interiérech luxusního rodinného sídla pohybují mnohdy jakoby nahodile, čímž nenásilně podporují svobodomyslnou intenci celého snímku.

Umělecká inklinace postav se překlápí do samotné mizanscény přeplněné motivy. Zahrada rodinného sídla, kde se část filmu odehrává, vytváří možná až nepatřičnou analogii s rajskou zahradou; jenom zde hlavní protagonisté netrhají ze stromů jablka, ale broskve. Módní retro stylizaci počátku osmdesátých let dokresluje výstižný soundtrack složený jak z dobových hitů (například Love My Way od The Psychedelic Furs), tak z tvorby současného amerického zpěváka a multiinstrumentalisty Sufjana Stevense či skladeb vážné hudby.

Melodie nejenže formují svébytnou zvukovou krajinu, ale také se do značné míry podřizují emocionálnímu rozpoložení hlavní postavy. Scén věrohodně znázorňujících adolescentní citovou i sexuální nevyzrálost glosovanou hudebním podkresem je ve filmu řada. Střih mnohokrát sebeironicky utne jemně budovaný charakter scény, jako například v sekvenci, v níž Elio čeká, až se Oliver vrátí domů. Za doprovodu tklivé popové balady leží sám na posteli a sexuální napětí vzrůstá. Je přerušeno ve chvíli, kdy navrátivší se Oliver spláchne záchod a zabouchne dveře do Eliova pokoje.

Guadagnino čerpá hned z několika inspiračních zdrojů. Nalezneme zde pasáže upomínající na filmy Bernarda Bertolucciho nebo Xaviera Dolana. Svou estetikou se film také výrazně odkazuje k žánru queer heritage, jehož snahou je poukázat na existenci queer příběhů v dějinách. Jeden z nejvýraznějších představitelů tohoto proudu, americký režisér James Ivory, je autorem scénáře, jedním z producentů a snímek měl původně i sám režírovat. Film tak jako by logicky navazoval na Ivoryho dřívější tvorbu, především na Maurice z roku 1987.

Zatímco v obdobných queer snímcích staršího data obvykle nepřála ústřednímu páru dobová situace ani společnost, v příběhu Elia a Olivera je jakýkoli konflikt s okolním světem výrazně tlumen. Ivorymu tak knižní předloha Andrého Acimana poskytla dokonalý námět pro konstruování příběhu, ve kterém bude možné vznikající homosexuální pár analyzovat. Nevzdává se však ani motivů příznačných pro queer příběhy – objevování vlastní sexuální identity v krásách přírodních scenerií nebo ikonické záběry na dvojici koupající se v jezeře. Ivoryho vyprávění je do značné míry zosobněním milostného snu; filmem, který si většina queer diváků už dlouho přála vidět. Dej mi své jméno však zároveň promlouvá značně necynicky o zcela univerzálních tématech.

Výraznou devízou filmu je obsazení začínajícího Timothéa Chalameta do role Elia a populárního herce Armieho Hammera jako Olivera. Mezi oběma představiteli funguje tolik potřebná přirozená chemie. Umně zvládají přechody mezi jednotlivými fázemi vztahu, od prvotní náklonnosti, která je spíše tušená, až k následnému propuknutí citů. Obzvláště silná je Chalametova proměna z dospívajícího floutka do oduševnělého mladého muže. Vyváženými hereckými protihráči jsou pro titulní dvojici představitelé rodičů Michael Stuhlbarg a Amira Casar. Především vyústění dějové linie postavy otce je pravděpodobně jedním z nejsilnějších okamžiků snímků.

Dej mi své jméno má potenciál stát se novou queer klasikou a citovanou love story, kterou už nyní řada hlasů přirovnává k nejznámějším titulům významných evropských režisérů, jakými jsou Pedro Almodóvar nebo François Ozon. Zároveň pomyslně uzavírá silný ročník, co do počtu kvalitních a novátorských přístupů ke queer látkám. Tom of Finland, Na konci světa, Fantastická žena a mnohé další dokázaly otevřít některá zaběhlá žánrová klišé a konvence a představit ve formě vyzrálé režijní vize příběhy s univerzálním přesahem. Nebo, jako v případě Dej mi své jméno, přijít s unikátním stylizovaným filmovým světem, v němž se ale odehrává intimní a emotivní milostný příběh, jaké už nejsme tolik zvyklí vídat.

Přečteno 1037x

Článek vyšel v časopise Cinepur #116, duben 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Z amerického remaku Toniho Erdmanna odstoupil Jack Nicholson

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha

Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

Bar jménem TechNoir / Virtuální realita noirového subžánru

Úvod k tématu 118: Neonoir

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Kůže, kterou nosil / Tom of Finland


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #116 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #116, duben 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Taktilní stopy / Práce Jana Švankmajera pro jiné filmaře (Jonathan Owen, téma)

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2 (Aleš Danielis, glosa)

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018 (Michal Böhm, report)

Ze života marionet / Loutky ve filmovém díle Jana Švankmajera (Kamila Boháčková, téma)

Wakanda je to místo / Black Panther (Antonín Tesař, kritika)

Velké zločiny v malých městech / Tři billboardy kousek za Ebbingem (Ivo Michalík, kritika)

+ více...