Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Poslední film německého režiséra Fatiha Akina Odnikud budil u zahraniční kritiky rozruch především svým závěrečným, třetím dějstvím. Drásavý příběh ženy, která kvůli teroristickému útoku páru německých neonacistů přijde o manžela a syna, se podle nich ve finále zvrhne v „tísnivý, ale nepřesvědčivý thriller o pomstě“. Fatalistický závěr můžeme navíc chápat jako obhajobu vigilantismu, nebo dokonce sebevražedných útoků. Bereme-li Akinův film doslovně, pak skutečně naznačuje, že ve společnosti, kde právo nedokáže zajistit potrestání pachatelů, nezbývá než vzít spravedlnost do vlastních rukou a ventilovat vlastní frustrace sebedestruktivním útokem. Je ale otázka, do jaké míry je adekvátní chápat Odnikud doslovně.

Akin při psaní scénáře vycházel z rešerší reálných případů teroristických útoků organizovaných neonacistických skupin v Německu. Výsledný film o nich ale mnoho neříká. Celý děj naopak sleduje z pohledu oběti, která se vyrovnává s následky jejich činů. Odnikud tak není příliš pronikavou zprávou o neonacismu v současné Evropě. Omezuje se na několik sugestivních náznaků upozorňujících pouze na to, že nacistický terorismus existuje, je společností tiše tolerovaný, a představuje proto plíživé nebezpečí. Namísto toho je snímek působivou evokací prožitků truchlící pozůstalé, která se emocionálně vyrovnává se svou ztrátou.

Slova „sugestivní“, „působivý“ a „emocionální“ jsou namístě. Akin totiž ve svých filmech nikdy neusiloval o přílišný realismus, natož o distancované pozorování. Jeho filmy ve skutečnosti směřují k přesnému opaku – reálné společenské problémy a prostředí zapojují do expresivních vyprávění, která mají spíš katarzní než výpovědní smysl. Režisér se neustále vrací k motivu turecké menšiny žijící v Německu (do které sám patří), ale také k sympatiím vůči outsiderům a německé městské kultuře. Nesnaží se být analytikem společnosti, ale spíše šamanem, který vymítá její problémy tím, že o nich vypráví vyhrocené příběhy. Jeho vrcholný film Proti zdi je dravá romance o dvou lidech se sebevražednými sklony, kteří uzavřou sňatek částečně kvůli tradicionalistickému smýšlení rodičů jednoho z nich. Síťové vyprávění tlumeného melodramatu Na druhé straně spojuje motiv pokání a vyrovnávání se s nesmyslnou, náhlou smrtí dvou postav, na které jako by každý z přeživších měl nějaký díl zodpovědnosti.

Odnikud pokračuje ve všech popsaných tendencích. Jeho hrdinka je sympatická civilní postava právě díky tomu, že její tělo pokryté tetováním a způsob, jakým si našla svého manžela, svědčí o její nekonformní minulosti. Také postava jejího kurdského muže není prezentovaná jako modelový přistěhovalec, ale jako jedinec naprosto vrostlý do prostředí, v němž aktuálně žije. Už tohle Akinovi stačí jako argument proti těm, kteří chtějí do multietnické společnosti vkládat rozdíly založené na rodových odlišnostech.

Akinův film zároveň nikdy není „věcný“ nebo záměrně bezpříznakový. Nenápadné detaily jako nepříjemný vzhled obhájce obviněných nacistů u soudu a naopak sympaticky neformální chování právníka zastupujícího hrdinku výrazně podporují emocionální vyznění konkrétních pasáží. Jedna z nejpůsobivějších scén, v níž si hrdinka musí u soudu vyslechnout zprávu z pitvy, která detailně rozebírá smrtící účinky podomácku vyrobené bomby, jež zabila její rodinu, jako by přímo říkala, že samotná chladná fakta nejsou zdaleka tak podstatná, jako reakce, jaké v nás vyvolávají.

V tomhle světle je třeba vnímat i kontroverzní závěr Odnikud. Akin nepodává rozbor současné společnosti, ale točí niterný film o osobní tragédii, která je se současnými společenskými problémy spojená. Destruktivní rozhodnutí hlavní hrdinky má být především výrazem její totální beznaděje, neschopnosti existovat ve světě, který takovým způsobem naložil s jejími nejbližšími a stejně nelítostně se nadále chová i k ní.

Je otázka, jestli Akinův přístup ospravedlní závěr, který v současné citlivé době působí na mnoho diváků bezmála odpudivě. Akin tu možná naráží na limity vlastního stylu, bod, ve kterém jeho mix dramatičnosti a realismu, společenské kritičnosti a touhy po velkých gestech exploduje s nečekaně ničivou silou.