Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Žena v ohni / Odnikud

Žena v ohni / Odnikud

kritika / Antonín Tesař / 27. 2. 2018

Poslední film německého režiséra Fatiha Akina Odnikud budil u zahraniční kritiky rozruch především svým závěrečným, třetím dějstvím. Drásavý příběh ženy, která kvůli teroristickému útoku páru německých neonacistů přijde o manžela a syna, se podle nich ve finále zvrhne v „tísnivý, ale nepřesvědčivý thriller o pomstě“. Fatalistický závěr můžeme navíc chápat jako obhajobu vigilantismu, nebo dokonce sebevražedných útoků. Bereme-li Akinův film doslovně, pak skutečně naznačuje, že ve společnosti, kde právo nedokáže zajistit potrestání pachatelů, nezbývá než vzít spravedlnost do vlastních rukou a ventilovat vlastní frustrace sebedestruktivním útokem. Je ale otázka, do jaké míry je adekvátní chápat Odnikud doslovně.

Akin při psaní scénáře vycházel z rešerší reálných případů teroristických útoků organizovaných neonacistických skupin v Německu. Výsledný film o nich ale mnoho neříká. Celý děj naopak sleduje z pohledu oběti, která se vyrovnává s následky jejich činů. Odnikud tak není příliš pronikavou zprávou o neonacismu v současné Evropě. Omezuje se na několik sugestivních náznaků upozorňujících pouze na to, že nacistický terorismus existuje, je společností tiše tolerovaný, a představuje proto plíživé nebezpečí. Namísto toho je snímek působivou evokací prožitků truchlící pozůstalé, která se emocionálně vyrovnává se svou ztrátou.

Slova „sugestivní“, „působivý“ a „emocionální“ jsou namístě. Akin totiž ve svých filmech nikdy neusiloval o přílišný realismus, natož o distancované pozorování. Jeho filmy ve skutečnosti směřují k přesnému opaku – reálné společenské problémy a prostředí zapojují do expresivních vyprávění, která mají spíš katarzní než výpovědní smysl. Režisér se neustále vrací k motivu turecké menšiny žijící v Německu (do které sám patří), ale také k sympatiím vůči outsiderům a německé městské kultuře. Nesnaží se být analytikem společnosti, ale spíše šamanem, který vymítá její problémy tím, že o nich vypráví vyhrocené příběhy. Jeho vrcholný film Proti zdi je dravá romance o dvou lidech se sebevražednými sklony, kteří uzavřou sňatek částečně kvůli tradicionalistickému smýšlení rodičů jednoho z nich. Síťové vyprávění tlumeného melodramatu Na druhé straně spojuje motiv pokání a vyrovnávání se s nesmyslnou, náhlou smrtí dvou postav, na které jako by každý z přeživších měl nějaký díl zodpovědnosti.

Odnikud pokračuje ve všech popsaných tendencích. Jeho hrdinka je sympatická civilní postava právě díky tomu, že její tělo pokryté tetováním a způsob, jakým si našla svého manžela, svědčí o její nekonformní minulosti. Také postava jejího kurdského muže není prezentovaná jako modelový přistěhovalec, ale jako jedinec naprosto vrostlý do prostředí, v němž aktuálně žije. Už tohle Akinovi stačí jako argument proti těm, kteří chtějí do multietnické společnosti vkládat rozdíly založené na rodových odlišnostech.

Akinův film zároveň nikdy není „věcný“ nebo záměrně bezpříznakový. Nenápadné detaily jako nepříjemný vzhled obhájce obviněných nacistů u soudu a naopak sympaticky neformální chování právníka zastupujícího hrdinku výrazně podporují emocionální vyznění konkrétních pasáží. Jedna z nejpůsobivějších scén, v níž si hrdinka musí u soudu vyslechnout zprávu z pitvy, která detailně rozebírá smrtící účinky podomácku vyrobené bomby, jež zabila její rodinu, jako by přímo říkala, že samotná chladná fakta nejsou zdaleka tak podstatná, jako reakce, jaké v nás vyvolávají.

V tomhle světle je třeba vnímat i kontroverzní závěr Odnikud. Akin nepodává rozbor současné společnosti, ale točí niterný film o osobní tragédii, která je se současnými společenskými problémy spojená. Destruktivní rozhodnutí hlavní hrdinky má být především výrazem její totální beznaděje, neschopnosti existovat ve světě, který takovým způsobem naložil s jejími nejbližšími a stejně nelítostně se nadále chová i k ní.

Je otázka, jestli Akinův přístup ospravedlní závěr, který v současné citlivé době působí na mnoho diváků bezmála odpudivě. Akin tu možná naráží na limity vlastního stylu, bod, ve kterém jeho mix dramatičnosti a realismu, společenské kritičnosti a touhy po velkých gestech exploduje s nečekaně ničivou silou.

Odnikud (Aus dem nichts, Německo, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Fatih Akin, kamera: Rainer Klausmann, střih: Andrew Bird, hudba: Josh Homme, hrají: Diane Kruger, Denis Moschitto, Johannes Krisch, Ulrich Tukur ad., 106 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 4. 1. 2018).

Odnikud (Aus dem nichts, Německo, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Fatih Akin, kamera: Rainer Klausmann, střih: Andrew Bird, hudba: Josh Homme, hrají: Diane Kruger, Denis Moschitto, Johannes Krisch, Ulrich Tukur ad., 106 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 4. 1. 2018).

Přečteno 3606x

Článek vyšel v časopise Cinepur #115, únor 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Odnikud

****  CINEPUR (3.4)

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #146

#146

duben 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal


DALŠÍ Z RUBRIKY

Editorial 146 / Výbuchy v českém filmu

Kalvárie / Když láska bolí

Inscryption / Labyrint herního světa a ráj karet

Jak se vaří zápletka / Makanai: Jak se vaří pro maiko

Pinocchio Guillerma del Tora / Fekální pochod proti fašismu

Dobývání marnosti / Kreativní destrukce Wernera Herzoga

Tár / Kyborgův životopis

Modrý kaftan / Hedvábný plášť bez ornamentů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou

Momentální fascinace a králičí nory / Editorial 145

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Hlediště jsou ti druzí / Annette


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #115 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #115, únor 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Filmy z čínského butiku / Pingyao Crouching Tiger Hidden Dragon International Film Festival 2017 (Martin Kudláč, report)

Politicky korektní zabíjení nácků / Wolfenstein II: New Colossus (Michal Böhm, videohra)

Lamač Lucasových kódů / Star Wars: Poslední z Jediů (Daniel Řehák, kritika)

Filmy na konci (starého) světa / K dystopii filmů českého undergroundu (Martin Blažíček, téma)

Točit pro nejtěžší věkovou kategorii / Rozhovor s Aurelem Klimtem (Malvína Balvínová, rozhovor)

Skoro jako hraný film / IDFA 2017 (Petr Horký, report)

+ více...