Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

kritika / Martin Mišúr / 19. 1. 2018

Dovolím si drzou nadsázku: kdybych byl přehnaně ambiciózní a obstojně vynalézavý filmař, patrně bych vážně zvažoval, zda nenatočit životopisný film. Ideálně věnovaný konfrontační a ikonické osobnosti, aby projekt zmínil ještě před uvedením i publicista, který o kinematografii obvykle nepíše. Měl bych na paměti, že biopic vcelku pravidelně boduje při udílení Oscarů a daří se mu rovněž v časech nelehkých; například v pozdně stalinistickém Sovětském svazu... Samozřejmě připouštím, že proti uvedené zkratce lze postavit tisíc a jedna výjimek; myšlenkově osvěžujících a stylisticky průbojných životopisných děl, jež veškerou působivost nekladou na nebohá bedra zpravidla famózního představitele titulní role. Neruda (2016) k těmto smělým pokusům patří a jeho režisér Pablo Larraín má zasloužené renomé. Přesto se respekt mísí s rozpaky.

Chilský režisér střední generace na sebe upoutal výraznou pozornost před pěti lety. Jeho snímek No vyprávěl invenčně a chytlavě o klíčovém chilském referendu z konce osmdesátých let, kterým se rozhodovalo o Augustu Pinochetovi a dalším směřování země. Náročnou látku Larraín chytře přiblížil reflexí kampaně před plebiscitem, tudíž boj o demokracii západního typu probíhal uprostřed místy infantilního nastolování agendy ze strany pomyslných politických marketérů. Režisér do dění vkládal archivní materiály a celý snímek natočil technikou připomínající soudobé televizní vysílání. Mytický rozměr kolem události tím utvrzoval i umně narušoval, o což usiloval – byť s odlišnými postupy – i později, zejména životopisným filmem Jackie (2016). Neruda byl v Chile uveden ještě před očekávaným koprodukčním biopicem o manželce JFK a do Larraínova dosavadního tvůrčího portfolia plně zapadá.

Chilského, levicově orientovaného básníka Pabla Nerudu snímek sleduje během krátké, leč intenzivní životní epizody: koncem čtyřicátých let nastupuje studená válka, chilský prezident vyhlásí razantní antikomunistický kurz a senátor Neruda se nuceně skrývá, aby nebyl zatčen. Tradičně naháněčský a zdánlivě přehledný oblouk Larraín argumentačně oživuje nastolením politicko-marketingových témat. Neruda je celebrita a takzvané mezinárodní společenství by se mohlo ošívat, kdyby slavný básník – byť komunista – trávil léta ve vězení či ještě hůře. Proto ve filmu několikrát zazní hlasy, které vše spojí se studenoválečným taktizováním: Nerudu musí režim nahánět, nesmí jej však chytit, aby z umělce před světem neučinil mučedníka. Kohokoli méně věhlasného pak může klidně uštvat, anonymní oběť totiž snáze p(r)ojde bez povšimnutí.

Sám Neruda přitom k podobným úvahám ve filmu mnoho nevznese. Ke slovu se totiž dostává o poznání častěji antagonista Oscar (Gael García Bernal, představitel titulního marketéra ve filmu No), policista s jasným zadáním odchytit a zajistit Nerudu. Jejich vzájemný střet proniká hluboko a vcelku působivě do struktury snímku. Vůči systému loajální Oscar zkraje přizná, že poezii příliš nečte a snaží se dění i stylu snímku vnutit právě jemu blízkou vyšetřovací perspektivu. Vrší dušezpytné noirové promluvy, v jeho scénách na sebe okázale upozorňují dobové rekvizity i filmařské postupy, a především znejišťuje mírou vlastní znalosti celkové situace. Je Oscar vševědoucí, nebo pouze obětí potměšilého soka? Žádné důsledně procedurální krimi se nekoná především proto, že jej znalý Neruda nabourává a podvrací, když pro film pro změnu prosazuje vlastní styl a světonázor: pompézní, tělesně libá a nezřízená setkání, intelektuální schůzování, levicové proslovy i surrealistické vize. Básník nechává Oscarovi básně i s věnováním a sám louská ohmatané paperbackové detektivky.

Když připustíme, že Neruda podlamuje žánr i Oscarovo hledisko (a naopak), začnou dávat smysl i některé realizačně nejisté nebo naivně řešené scény. Jinými slovy, dovoleno se zdá téměř vše, byť stále na podloží štemplu skutečných událostí. A právě tato nezřízenost postupně snímku spíše škodí, vrhá jej do mnoha ne zcela vyjasněných stran a značně přepjatého závěru. Pablo Larraín nepostrádá nápady, o citu pro míru mám však vážné pochybnosti.

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Přečteno 1458x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #123

#123

červen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí

Soumrak superhrdinů / Skleněný

Změť všudypřítomné bídy / Kafarnaum

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

Nic jsi v Oděse neviděla / „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Šifrovačka pro mileniály / Záhada Silver Lake


DALŠÍ Z RUBRIKY

Černobyl / Sarkofág z mramoru

Mládeži, rozchod / Genesis

Úvod k tématu: Současný český seriál

Editorial 123: Současný český seriál

Animovaný dokument po česku / Diana Cam Van Nguyen

Princip slasti televizních koprodukcí / Rozhovor s Dariuszem Jabłońským

Lásky z temného kraje / Melodramatizace české televizní krimi

Co odnesly proudy Streamu / (Ne)specifická česká on-line seriálová produkce


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Rozostřeně, ale zostra / Tvář

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný


RUBRIKY

anketa (24) / český film (81) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (97) / fenomén (73) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (795) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (715) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (104) / reflexe (24) / report (108) / rozhovor (159) / scénář (4) / soundtrack (44) / téma (891) / televize (101) / tisková zpráva (1) / událost týdne (233) / video (2) / videoart (16) / videohra (61) / web (42) / zoom (156)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial 114: Visegrádská animace (Jindřiška Bláhová, editorial)

Filmové osvícení hororového klasika / Stephen King ve filmu a televizi (Antonín Tesař, portrét)

Assassin / Introspektivní boření žánru (Anna Krejčířová, dvd)

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049 (Ondřej Pavlík, kritika)

Chvála soudržnosti i rivality / Současný stav visegrádské animace (Pavel Horáček, téma)

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla (Janis Prášil, kritika)

+ více...