Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla

kritika / Janis Prášil / 7. 1. 2018

Vítězný snímek letošního benátského festivalu, tříapůlhodinové černobílé drama Ta, která odešla filipínského režiséra Lava Diaze potvrzuje, společně s loňskou oscarovou nominací kolumbijského filmu Cira Guerry Objetí hada, suverénní pozici a prestiž současného trendu tzv. slow cinema. Tento proud kontemplativních děl s pomalým tempem a dlouhou stopáží vyrostl z evropské tradice. Na přelomu nového tisíciletí se však rozrostl i o díla tvůrců z Latinské Ameriky nebo Asie, kteří do něj vnášejí nové kulturní a estetické vlivy. V linii Bély Tarra nebo Thea Angelopoulose tak pokračuje Apichatpong Weerasethakul, Carlos Reygadas, nebo právě Lav Diaz.

Diaze dlouhodobě fascinují témata ruské literární klasiky. Ve snímku Norte, konec historie z roku 2013 se nechal inspirovat vrcholným románem Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest a otázky boží existence, viny a odpuštění obohatil o nový společenský a historický kontext i specifické výrazové prostředky. Podobnou fúzi křesťanské symboliky a asijských reálií provedl i ve svém novém snímku Ta, která odešla. Povídku Lva Nikolajeviče Tolstého Bůh pravdu vidí, ale ne hned ji zjevuje přesadil do Filipín roku 1997. Vypráví příběh Horácie, která je neprávem odsouzena za vraždu a po svém propuštění o třicet let později se vydává na cestu za pomstou.

Jednoduchou dějovou linku s kriminální zápletkou Diaz postupně rozmělňuje a do klasického narativního schématu nechává vstupovat kauzálně nesouvisející scény, které zvýrazňuje jak stylisticky, tak obsahově. Striktně se vyhýbá subjektivizačním prostředkům, jako jsou detailní záběry nebo hudba, a jako nezúčastněný pozorovatel zpovzdálí staticky sleduje noční rozhovory hrdinky s pouličním prodejcem, epileptický záchvat transsexuální prostitutky nebo scénu omývání slabomyslné bezdomovkyně. Délkou záběrů, rámováním, kompozicí, svícením a důrazem na fyzické herectví dociluje svébytné varianty magického naturalismu. Tyto pasáže, jež v reálném čase netečně zobrazují zdánlivě banální činnost nebo naopak znepokojivé utrpení, zprvu vypadají jako odbočky, ale ukážou se být klíčové. Brzdí sice narativní vývoj, ale uvádějí diváka do rozpoložení, v němž je schopen vnímat symbolickou i náboženskou rovinu příběhu. Emoční intenzitou a plynutím času odvádějí pozornost od hlavní dějové linky, která postupně ztrácí na významu, a vedou k novému cíli. Ukazují, jak hrdinka dospěje k vnitřnímu přerodu a změní směr své cesty. V duchu Tolstého předlohy již nemíří za pomstou, ale za odpuštěním.

Spirituální rovina, která se u děl slow cinema obvykle předpokládá, však u Diaze není dominantní. Jeho snímek je spíše kritikou sociální nespravedlnosti a studií o střetu se zlem než příběhem mučednice. Již v pětihodinových Počátcích minulosti z roku 2014 přišel režisér s propracovanou studií zla odkazujícího na diktátorský režim Ferdinanda Marcose. Na příběhu filipínské vesnice sedmdesátých let ukázal plíživý nástup zla nejdříve v podobě vraždícího lesního monstra. Zlo se pak zhmotnilo v chování lidí a nakonec eskalovalo vojenským terorem vesnice. Ta, která odešla ukazuje o dvacet let později, jak toto plíživé zlo prorostlo do nejvyšších pater filipínské společnosti a vzkvétá pod rukama drogové mafie, zkorumpované církve a prodejné policie. Jedinými zástupci nevinnosti a dobra zůstali chudí, trpící a slabomyslní.

Ostrou kritiku hlubokého selhání filipínského státního aparátu Diaz rámuje podobenstvím. Hrdinka na začátku a na konci filmu vypráví příběh o místnosti bez oken, ve které se nedá dýchat. Z této místnosti vede jediná cesta dveřmi, za nimiž se skrývá oslepující záře. Tato přiléhavá společenská metafora odpovídá autorovu vidění světa jako očistce, z něhož lze utéci na lepší místo pouze smrtí. Jeho nejnovější snímek se však od této skepse odvrací a zaznamenává názorový posun. Zatímco Počátky minulosti končily vizí nekonečné krutosti a utrpení, Ta, která odešla je hledáním dobra. Diaz sice stále nenalézá víru ve spravedlivou společnost, což se projevuje i v otevřeném konci, ale objevuje dobro v člověku.

Ta, která odešla (Ang Babaeng Humayo, Filipíny, 2016, IMDb)
Režie, scénář, kamera a střih: Lav Diaz, hrají: Charo Santos-Concio, John Lloyd Cruz, Nonie Buencamino, Sharmaine Centenera-Buencamino, Michael de Mesa ad., 228 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 12. 10. 2017).

Ta, která odešla (Ang Babaeng Humayo, Filipíny, 2016, IMDb)
Režie, scénář, kamera a střih: Lav Diaz, hrají: Charo Santos-Concio, John Lloyd Cruz, Nonie Buencamino, Sharmaine Centenera-Buencamino, Michael de Mesa ad., 228 min., distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 12. 10. 2017).

Přečteno 1191x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena


DALŠÍ Z RUBRIKY

Britský akademik nalezl ztracený scénář Stanleyho Kubricka

Jim Jarmusch natáčí zombie komedii The Dead Don’t Die

V Locarnu bude soutěžit Radu Muntean i Hong Sang-soo

HBO připravuje české špionážní drama Bez vědomí

V koloběhu krizí a proměn / Poznámky k vývoji argentinského filmu

The Terror / Porcování odpovědnosti a morálky

Práce světla mezi dokumentem a asociací / Experimentální tvorba Pabla Mazzola

Carlos Reygadas / Mezi západokřesťanskou zbožností a mexickou spiritualitou


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

IMAX spiritualita / Cesta času

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Člověk bestie / Rozpolcený

Noční zvířata / Glamour estetika a žánrová transgrese

Hedi / Portrét vnitřní (r)evoluce


RUBRIKY

anketa (23) / český film (74) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (670) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (854) / televize (91) / tisková zpráva (1) / událost týdne (211) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Polsko: Na hraně emocí i žánrů (Mariusz Frukacz, Iwona Aleksandra Hałgas, téma)

Editorial 114: Visegrádská animace (Jindřiška Bláhová, editorial)

Vystoupit z komfortní zóny / Čtverec (Martin Šrajer, zoom)

Ztrácení zralého Pabla / Neruda (Martin Mišúr, kritika)

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her (Antonín Tesař, kniha)

Hranice dokumentu, hranice Ji.hlavy / MFDF Ji.hlava 2017 (Kamila Boháčková, report)

+ více...