Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Láska mezi kapkami zvířecí krve / O těle a duši

Láska mezi kapkami zvířecí krve / O těle a duši

kritika / Ivo Michalík / 22. 12. 2017

Před osmadvaceti lety zazářila Ildikó Enyedi v Cannes se svou prvotinou Mé 20. století. Dostala za ni tehdy Zlatou kameru za nejlepší debut. V souvislosti s jejím nejnovějším snímkem se však zdá mnohem podstatnější, že se jedná o její první celovečerní film od pařížské romance Šimon kouzelník, tedy po dlouhých osmnácti letech, kdy se jí nedařilo sehnat na některý z předpřipravených projektů dostatek financí. Jelikož O těle a duši zvítězilo na letošním Berlinale, zdá se, že jde o návrat triumfální.

Enyedi sice filmový průmysl de facto nikdy úplně neopustila, přesto se celkem pochopitelně nabízí otázka, zda se dokázala přizpůsobit aktuálním kinematografickým trendům natolik, aby její dílo nepůsobilo příliš archaickým dojmem. Zvlášť, když se opět rozhodla nahlížet fádnost běžné reality ve chvíli, kdy do ní zasáhne zcela iracionální prvek. V Čarostřelci šlo o aluze na slavnou operu Carla Marii von Webera prostřednictvím projektilů, které nikdy neminou svůj cíl, v Šimonu kouzelníkovi o titulní postavu řešící i zamotaný mord magickou dedukcí. O těle a duši se oproti nim drží více při zemi. Ústřední zápletka se opírá pouze o skutečnost, že se oběma hlavním postavám pravidelně zdává stejný sen – proměňují se v jelena a laň, zvířata, která koexistují v dokonalé symbióze uprostřed tichého lesa. Ten vytváří přímý protiklad k areálu jatek, ve kterém se valná většina příběhu odehrává.

Nelítostné záběry z továrny na průmyslovou smrt skotu dají snímku hned na začátku brutálně chladný ráz. Enyedi se totiž navzdory neskrývané zálibě v klasické romanci nevyhýbá ani sekvencím, které se jinak objevují spíše v aktivistických videích upomínajících na výhody rostlinné potravy. Autorka však jejich prostřednictvím nekáže o krutém osudu živých bytostí, které jsou předurčeny stát se dříve nebo později potravou svých katů. Využívá jich především k tomu, aby razantním způsobem zpřítomnila ústřední dojem tělesnosti, kterou, jak anticipuje titul filmu, staví na stejnou úroveň jako duševní podstatu lidství. Děje se tak ve smyslu prostředí, které jednající postavy obklopuje, ale i v dalších rovinách.

Dvojice zdánlivě nesourodých lidí, kteří k sobě po celou dobu (ne)hledají cestu, trpí vlastními handicapy – on má chromou levou ruku, její společenská neobratnost hraničí až s lehčí formou autismu. K jejich milostnému vzplanutí by dost možná nikdy nedošlo, kdyby se ve firmě nestal neobvyklý zločin – kdosi ukradl farmaka usnadňující inseminaci. V rámci vyšetřování se postavy musejí otevřít psycholožce a jejím prostřednictvím i sobě navzájem.

Sama Enyedi se k natáčení v prostředí jatek vyjádřila v tom smyslu, že ji ve skutečnosti nezajímalo ani tak to, jakým způsobem skot zemře. Mnohem důležitější podle ní je, jaký život má v té chvíli za sebou. Ke svým hrdinům se však chová víceméně opačně. O jejich minulosti se totiž nedozvíme téměř nic. Můžeme si pouze domýšlet, s jakými osobními problémy se doposud potýkala kontrolorka kvality Maria, nebo co vede bytostně křehkou mladou ženu k práci tam, kde jsou zdi i podlahy po většinu času nasáklé litry krve. Ředitel Endre se sice nechá slyšet, že dřív prožil nespočet milostných avantýr a pro život asketického samotáře se dobrovolně rozhodl až před několika lety, ale to je všechno. Dokonce ani na jeho závažné tělesné postižení nepřijde řeč. Nic z toho však uvěřitelnosti vzniku netradičního vztahu na místě, které lásce na první pohled příliš nepřeje, ve výsledku neubírá.

Nebývale dlouhá tvůrčí pauza maďarské režisérky se na finálním tvaru téměř nepodepsala. Až příliš pravidelné hledání paralel mezi skutečným a snovým světem sice časem působí trochu schematicky, nikdy však neklesne k čítankové popisnosti původní autorské vize. Na to jsou hlavní charaktery příliš životné a v rámci soudobého filmového artu dostatečně výlučné. Ochotou nebrat osudy svých hrdinů příliš vážně O těle a duši vybočuje z řady jiných snímků uplynulé festivalové sezony a jako celek působí osvěžujícím dojmem. Bez ohledu na neutěšenou lokaci, do níž Enyedi svůj comeback situovala.

O těle a duši (Testről és lélekről, Maďarsko, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Ildikó Enyedi, kamera: Máté Herbai, střih: Károly Szalai, hudba: Ádám Balázs, hrají: Géza Morcsányi, Alexandra Borbély, Zoltán Schneider, Ervin Nagy ad., 116 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 21. 9. 2017).

O těle a duši (Testről és lélekről, Maďarsko, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Ildikó Enyedi, kamera: Máté Herbai, střih: Károly Szalai, hudba: Ádám Balázs, hrají: Géza Morcsányi, Alexandra Borbély, Zoltán Schneider, Ervin Nagy ad., 116 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 21. 9. 2017).

Přečteno 1351x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

O těle a duši

****  CINEPUR (2.5)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu 118: Neonoir

Z amerického remaku Toniho Erdmanna odstoupil Jack Nicholson

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha

Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

Bar jménem TechNoir / Virtuální realita noirového subžánru

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Ztraceni v Evropě / Král Belgičanů

Google Earth a fotogeničnost špíny / Lion

Rodinné štěstí / Různé generace, stejné chyby


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Filmové osvícení hororového klasika / Stephen King ve filmu a televizi (Antonín Tesař, portrét)

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci (Zoltán Varga, téma)

Čarodějnice jsou zpátky / Suspiria (Jiří Špičák, soundtrack)

Láska mezi kapkami zvířecí krve / O těle a duši (Ivo Michalík, kritika)

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace (Kamila Boháčková, téma)

Vystoupit z komfortní zóny / Čtverec (Martin Šrajer, zoom)

+ více...