Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Středometrážní dokumentární film Cestovní deník polského filmaře Piotra Stasika, nominovaný v roce 2013 na MFDF Ji.hlava na cenu Silver Eye, byl intimním cestopisem o učiteli a jeho žákovi. Jeho poslední snímek Opera o Polsku, který letos v Ji.hlavě soutěží v sekci Mezi moři, kombinuje režisérovy vlastní záznamy z cest s dalšími psanými materiály a zdroji, z nichž posléze vzniká koláž představující rozpoložení polského národa.

Opera o Polsku není operou v tradičním slova smyslu, pokud však mluvíme o jejím záběru a ambicích, operní rozhodně je. Je v ní pódium s umělci a orchestrem, které se stává pojítkem mezi jednotlivými různorodými částmi tohoto filmu. Jeviště je osvětleno jen velmi mdle. Orchestr hraje nelibozvučnou skladbu, většinou na smyčce a lesní rohy. Jeden z herců jede na rotopedu a křičí u toho do megafonu.

Recituje úryvky ze Stasikových deníkových črtů, ale také z knih jednoho z nejuznávanějších polských autorů Andrzeje Stasiuka. Tyto úryvky jsou ve filmu dále kombinovány s nejrůznějšími záběry. Uvidíme velmi krátký archivní záznam zobrazující zkázu Varšavy během druhé světové války, inscenované fotografie obyčejných lidí, pohled na letecké střely mířící na zamlženou polskou krajinu sloužící k převyprávění dětského snu, noční záběr na prázdné parkoviště u supermarketu, náboženské rituály, fotbalové fanoušky, vojenská cvičení, rodinný oběd…

Se vzrůstající hlasitostí hudby a zjednodušujícím se rytmem začnou obrazy i mluvený komentář zrychlovat. Slyšíme jeden hlas za druhým, chvíli nám někdo čte inzeráty lidí, kteří chtějí něco koupit nebo prodat, potom zase vyslechneme anonymní citáty z internetových blogů či komentáře ze sociálních sítí. Každý z nich nám poskytuje neobvyklý vhled do duše, názorů i přesvědčení Poláků.

Stasika zajímá především vztah lidí k náboženství, jejich závislost na něm i jeho různé projevy, především pak polská verze katolicismu, která je hojně propojena s pověrami. S pomocí tiskové zprávy parlamentu o mši za déšť, soupisu relikvií patřících svatému Janu Pavlovi a telefonních hovorů posluchačů katolického Rádia Maria nám režisér jasně ukazuje jak atmosféru okolo církve v Polsku, tak svůj pohled na ni.

Druhé zmíněné je patrné především z toho, jak spojuje obrazy a citáty. Jednoduchá věta pronesená ústy věřícího, který si myslí, že sex je zlo, nabývá zcela jiného významu, když ji slyšíme ve chvíli, kdy se na plátně objeví záběr na fotbalové fanoušky, kteří zapalují během zápasu pochodně. V tomto kontextu nabývá mnohem silnějšího významu například i pouhý zběžný záběr na mladíka v mikině s kapucí s nápisem „PSYCHO“, který v ruce drží prázdnou lahev od piva. Spíše než o extremismu to vypovídá o normalizaci sílící pravice této země.

Toto jsou jen některé z prvků, které Stasik zručně skládá do svého čtyřicetiminutového snímku. Jedná se o vizuálně strhující dílo, kterému udává dynamiku právě opera. Když se tento film blíží ke svému vrcholu, připomene nám vysoce symbolický záběr ze samého začátku – ukřižovaného orla.Stasik je sice ke své zemi kritický, zároveň je však zřejmé, že jí hluboce rozumí. Poukázat na problémy a omyly vlastní země je povinností i nejvyšším projevem patriotismu, což je něco, co samozvaní patrioti nejsou sto pochopit. Každý národ by nicméně takovou operu měl mít.