Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka

Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka

kritika / český film / Antonín Tesař / 25. 10. 2017

V některých svých starších filmech od Českého snu po Matrix AB se Vít Klusák snažil z různých stran zkoumat chimérické prostředí mediálních kampaní a osobností. Svět podle Daliborka jako by se naproti tomu sám stal mediální kauzou, představující podobně neurčitý a konfúzní středobod protichůdných očekávání a interpretací, jako byly americké radarové základny v Českém míru.

Otázka, do jaké míry je film autentický či inscenovaný, se nakonec stala určujícím „gimmickem“ filmu, jeho přidanou hodnotou, která k němu přitahuje pozornost médií a dostává se i do seriózních recenzí. Problematický přitom určitě není samotný formát „hraného dokumentu“. Ten má dlouhou tradici čítající klasické filmy jako Na Bowery Lionela Rogosina nebo Pytel blech Věry Chytilové. Problematický ale může být smysl tohoto přístupu – co jeho pomocí film ukazuje a co tvůrci tvrdí, že ukazuje.

Propagace Daliborka nabízela hned několik možných výkladů, o čem výsledný film bude. Už slogan „portrét něžného neonacisty“ si pohrává s kontrastními přísliby – na jednu stranu odkazuje na neonacistickou scénu, na druhou z ní svého protagonistu vytrhuje přízviskem „něžný“. Trailer nás zase výběrem absurdních hlášek a situací připravuje bezmála na další českou filmovou komedii. Daliborek říká, že největší náckové jsou Židi, převrhává sklenice, když bouchne do stolu, a lituje, že si nemohl zahajlovat na koncertě. Klusák ale zároveň tvrdí, že film „je obrazem (…) zapomenutých, zašlapaných lidí (…) na hraně bídy, kteří dělají práci, kterou do pár let stejně převezmou stroje. Jsou vyděšení, nespokojení a v důsledku toho nenávistní: učebnicoví odběratelé zlomyslně štvavých hoaxů.“

Možná klíčové pro porozumění téhle interpretační džungli je Klusákovo tvrzení, že: „Práci na filmu nikdy nezačínám tak, že bych si vymezil téma a pak hledal vhodné protagonisty. Protože to pak jen doplňujete figury do předem narýsované mřížky. Začínám z druhého konce – musí mě zaujmout konkrétní situace nebo člověk.“ Právě tohle, zdánlivě zcela legitimní rozhodnutí ale způsobuje, že v Daliborkovi není snadné se vyznat.

Samotný fakt, že reálné osobnosti není možné vměstnat do tezovitých mřížek, by se mohl stát tématem nějakého dokumentu – jeho tvůrce by ale musel ukazovat, jak konkrétní protagonista zapadá a zároveň nezapadá do různých škatulek. To ale Klusák v Daliborkovi nedělá, nebo přinejmenším ne systematicky. Spíš k Daliborkovi přistupuje jako showman k jinému showmanovi. Přiznává, že si ho vytipoval podle jeho bizarního youtuberského videa, a celý film jako by byl kronikou tvůrcovy fascinace tím, co divného jeho protagonista provádí a jak divnými lidmi se obklopuje. I závěrečné vystoupení režiséra zpoza kamery během návštěvy Osvětimi není nic jiného než dobře připravená a precizně vygradovaná show s živou pamětnicí holokaustu, Daliborkovou rodinkou novodobých Homolků a pohoršeným režisérem, který už se na to zkrátka nemůže koukat.

Když některé recenze Klusákovi vyčítají, že jeho film neříká nic o neonacistické scéně, tvůrce se vehementně ohrazuje, že nic takového neměl v úmyslu. V tom má pravdu. Dokument, který by skutečně měl takovou ambici, by totiž musel vypadat úplně jinak. Otázka inscenace nebo bezprostřednosti tu nehraje roli. Například sugestivní dokument Pavla Bardina o ruské neonacistické scéně Rossija 88 je ještě mnohem více „hraný“ než Daliborek. Podstatné je, zda zvolené prostředky dokážou reprezentovat něco abstraktnějšího, než jsou jednotliví „zajímaví“ lidé či situace.

Dlouhodobý problém českého „autorského“ dokumentu je v tom, že nedokáže nahradit analytické, komplexněji pojaté dokumentární filmy, které by se vztáhly právě k takovým obecnějším tématům (jednou z mála výjimek je v tomhle ohledu vynikající Plán Benjamina Tučka).

Daliborek není nikterak složitá osobnost. Její problém pro potřeby filmového dokumentu je v tom, že je příliš odstředivá. Skutečně není typický neonacista, není to ale ani úplně vhodný zástupce frustrovaných a nenávistných nižších tříd. Působí sice jako bezděčný komik, ale jenom pokud se mu z pozice arogantního intelektuála chceme vysmát. Je to osobnost, kterou by Klusák mohl, kdyby chtěl, nanejvýš donekonečna problematizovat.

Svět podle Daliborka (ČR, 2017, IMDb)
Režie: Vít Klusák, scénář: Vít Klusák, Marianna Stránská, Adéla Elbel, kamera: Adam Kruliš, střih: Janka Vlčková, hudba: Vladimír Godár, 105 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 13. 7. 2017).

Svět podle Daliborka (ČR, 2017, IMDb)
Režie: Vít Klusák, scénář: Vít Klusák, Marianna Stránská, Adéla Elbel, kamera: Adam Kruliš, střih: Janka Vlčková, hudba: Vladimír Godár, 105 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 13. 7. 2017).

Přečteno 895x

Článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Svět podle Daliborka

****  ČTENÁŘI (2.5)

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Tak trochu roadmovie / Skokan

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Čechy a Morava, krásná zem audiovize / Výtvarníci a divadelníci jako z filmu

Před hlubokým nadechnutím / Současná česká animace


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Ozu chudých / Po bouři

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (192) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #113 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Transcendentální zážitky reality / Dokumentární tvorba Wernera Herzoga (Janis Prášil, téma)

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic (Ivo Michalík, kritika)

Od fanouškovského webu k české streamovací databázi / Filmtoro (Anna Krejčířová, web)

Srozumitelná jinakost / MFF Benátky (Hedvika Petrželková, report)

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos (Lucie Česálková, kritika)

Tarik Saleh / Nová éra švédského filmu nezačala s odchodem Bergmana (Iva Přivřelová, rozhovor)

+ více...