Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Od raných devadesátých let se stalo zvykem od Jana Svěráka očekávat přinejmenším „dobrý“ film. Ze spolupráce se Zdeňkem Svěrákem vzešly většinou rodinné, biograficky laděné snímky, které však synovi nebránily v žánrových i technologických exkurzích, ať už směrem k válečnému filmu (Tmavomodrý svět), pohádce (Tři bratři) či animaci (Kuky se vrací). Zdeněk Svěrák se od konce devadesátých let stále více přibližoval poloze laskavého vychovatele spíše než ironického glosátora dřívějších dekád. Značku rodinné kvality svěrákovských filmů nicméně dlouhodobě udržoval synův režijní perfekcionismus a otcova schopnost vkomponovat do jednoduchého příběhu humor i reflexi české minulosti či současnosti.

Nový snímek Po strništi bos využívá arzenál více i méně zajímavých stereotypů poetiky Zdeňka Svěráka – nesamozřejmá přátelství, panické či stařecké erotické fantazie, malí bojácní hrdinové, nepříliš prokreslené ženské postavy, zpravidla v rolích matek či objektů touhy, češtinářské hříčky a jazykový humor a prolínání příběhů obyčejných lidí s okolnostmi tzv. velkých dějin. Oproti Obecné škole však vyprávění nekmitá tak rytmicky mezi klíčovými prostory dětství: domácností, školou a klukovskými dobrodružstvími za městem. Dílčí zápletky se tu vzájemně neprostupují, což nedovoluje scelit epizodickou strukturu v kompaktnější tvar.

Na epizodách objevování a poznávání, ohledávání vztahů stojí řada snímků rodinného dua, a Po strništi bos také vypráví v dílčích, kauzálně takřka nepropojených scénkách. Čas válečného venkova není v očích malého Edy, který sem přijel se svými rodiči, nijak významně ukotven. Jedinou známkou rychlosti jeho plynutí zůstává datum v rohu tabule ve školní třídě. Zatímco však dynamiku vyprávění v předchozích epizodických filmech spoluurčoval humor, Po strništi bos důmyslným slovním vtipem i gagy šetří a soudržnost hledá pouze v průběžném rozvíjení drobných vedlejších motivů (např. ztracený holoubek).

Nejsilnějším elementem příběhu je tak postava Vlka, démonizovaného a ostrakizovaného strýce, kterého se Edův dědeček zřekl poté, co Vlk údajně násilně napadl svou matku. S Vlkem jsou spjata všechna „velká“ témata, jichž se Po strništi bos dotkne – tedy otázky křivdy, viny, falešné oběti a hrdinství. Skrze vztah k Vlkovi a kolektivně pěstované rodinné lži se prostřednictvím drobných promluv a jednání zpřesňuje i charakteristika jednotlivých postav – Edových rodičů, strýce s tetou a dědečka. Ať už lživou historku o Vlkovi udržují z jakéhokoli důvodu, spoluúčastní se na křivdě vůči Vlkovi a nepřímo též potvrzují falešnou představu o dědovi coby zásadovém ochránci rodinného bezpečí.

Některé z těchto problémů dospělých postav nacházejí svou paralelu i ve světě dětí, když parta vyloučí jednoho ze svých řad za „kolaboraci“ či když Eda postupně přichází na to, jak sebrat odvahu a postavit se výsměchu staršího spolužáka. Na bilanci dětského a dospělého staví mnohé z filmů syna a otce Svěrákových, Obecná škola, Kolja i pohádkově ladění snímků Kuky se vrací a Tři bratři. Po strništi bos má z těchto filmů největší ambici provázat skrze rodinnou situaci malé dějiny s těmi velkými. Oproti Obecné škole, v níž se dětské s dospělým prolíná, přičemž obě roviny mají svá tajemství (Hnízdovy románky, jeho předstírané hrdinství), v kompaktním celku, však Po strništi bos chybí takto nenucená, a přece důmyslná souhra témat a motivů.

Obecnou školu charakterizoval na počátku devadesátých let její trailer jako film, který není „tak klukovský, že by nebyl pro dospělé, a není natolik erotický, že by nebyl pro děti. Je to obecná škola pro celou rodinu.“ O necelé čtvrtstoletí později jako by chtěl Jan Svěrák natočit další dětský film pro dospělé. Fantazijními intermezzy škrtícího vlka či létajícího motocyklu, jimiž naivně pohádková dětská představivost překonává všední vesnickou každodennost, se Po strništi bos na jedné straně přibližuje pohledu dítěte, jeho vnímání a chápání světa. Na straně druhé však pro dětského diváka zůstávají mnohé roviny zápletky jednoznačně nepochopitelné. Z tohoto váhání zůstává snímek v poloze rozpačitého ohlédnutí dospělého zpět do krajiny dětství, jež potenciál silných postav a rozporuplných rodinných vztahů otupuje nostalgií a dojetím.