Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nový film Sofie Coppola začíná jako pohádka. V době války Severu proti Jihu kráčí zamlženým lesem dívka. Pobrukuje si písničku a do košíku sbírá houby. Vzdálené dunění děl ji nechává klidnou. Její činnost přeruší až zraněný desátník unionistické armády McBurney. V klasickém pohádkovém narativu by muž pro dívku stejně jako vlk pro Karkulku představoval ohrožení. V Oklamaném jsou role rozděleny jinak. Děvčátko se vojáka ujímá a z lesa, ve kterém by nejspíš vykrvácel, jej vyvádí. Ještě zřetelněji si mužovu odkázanost na pomoc druhých uvědomíme poté, co je mu poskytnuto útočiště v nedaleké soukromé dívčí škole.

Pro ředitelku institutu, jednu učitelku a pětici žaček představuje zesláblý muž zprvu oživení neměnného řádu. Dny v rozlehlém sídle jinak vyplňují lekce francouzštiny, výuka vyšívání nebo společné večerní modlitby. Stejně jako určité činnosti se během cyklicky strukturovaného filmu opakují také některé záběry. Mění se ovšem okolnosti.

Schopnosti, jejichž osvojení by z dívek mělo udělat kultivované dámy, získávají temný podtext. Lekce šití přichází vhod při stehování vaku s mrtvolou. Znalost botaniky lze uplatnit při sběru jedovatých hub, s jejichž zpracováním zas pomůže kuchařské umění.

Dívky jsou vedeny k tomu, aby nikdy neodkládaly masku civilizovaných jižanských krásek a zejména před muži skrývaly, po čem skutečně touží. Zájem o osobu opačného pohlaví nicméně projevují alespoň nepřímo. Zdobí se náušnicemi a brožemi, oblékají si nejlepší šaty. V přítomnosti muže se také dívky dobrovolně zříkají části své moci a stávají se atraktivními objekty. Pohledy naplněné potlačenou sexualitou, které si voják se svými opatrovatelkami vyměňuje, jsou zároveň tím, co jednotlivé ženy vyčleňuje z kolektivu. Jejich snímání v celcích připomínajících viktoriánské malby v daných okamžicích nahrazují detailní záběry dychtivých tváří, vyjmutých z okolního prostoru také pomocí malé hloubky ostrosti. Muž možná představuje zkázu žen, ale příslušnice opačného pohlaví si díky němu na chvíli uvědomují svou jedinečnost.

Dokud jsou vášně drženy pod povrchem, počáteční rozdělení rolí se nemění. Pravidla určují ženy. Osud muže závisí na jejich přízni. McBurney proto odhaluje skryté touhy jednotlivých žen a dívek, aby před každou z nich mohl hrát takovou roli, která mu zajistí sympatie dotyčné. Pro ředitelku školy slečnu Farnsworthovou zosobňuje ztracenou jistotu rodinného života. Učitelka Edwina v něm spatřuje šanci na únik z konvencemi sešněrovaného školního prostředí. Mladé Amy nahrazuje staršího bratra, který zahynul ve válce. V bílém matriarchálním mikrosvětě, který se slečna Farnsworthová snaží ochránit před okolní realitou, tak oproti skutečnému světu nejsou ke střídání rolí v zájmu přežití nuceny ženy, nýbrž muž.

Zdánlivá idyla končí poté, co se sexuální napětí stává déle neudržitelným. Daní za přítomnost v posteli jedné z dívek je pro McBurneyho symbolická kastrace. Ztrátu nevinnosti stvrzuje krev na šatech slečny Farnsworthové. Desátník přichází o nohu, která je ženami společně s vírou v pokojné soužití dvou pohlaví pohřbena na zahradě. Vlídné pastelové barvy střídají chladnější tóny, v podkresu se začíná ozývat ponurá hudba. Frustrovaný voják po ztrátě fyzické převahy přestává skrývat svou touhu po uzpůsobení světa vlastní představě, dosud nejzřetelněji projevenou během práce na zahradě, při které zastoupil nepřítomné černé otroky.

Ujímá se kontroly. Pro ženy se z domu i okolí stává nebezpečné místo. Předvídatelný běh událostí je rozbit, kontinuita scén narušena. Nevíme, jak se McBurney dostal ven ze zamčeného pokoje nebo jak se znenadání ocitl u brány, na kterou Amy umísťuje signál pro vojáky Konfederace. Zosobněním zmrzačeného mužství je nevyzpytatelné hororové monstrum. Teprve zásluhou dobré výchovy, které se jim dostalo a kterou využijí v rozporu s požadavky patriarchátu, navracejí ženy původní řád a obnovují své privilegované postavení.

První filmové zpracování téhož námětu z roku 1971 vyjadřovalo mužskou paranoiu z nenaplněné ženské sexuální touhy. Sofia Coppola přistupuje ke genderové politice podvratněji, vtipněji a nuancovaněji. Pro Colina Farrella, označujícího příslušnice opačného pohlaví za „mstivé svině“, díky tomu lze najít stejné pochopení jako o něco později pro Nicole Kidman, vyzývající svou oběť k pozření otrávené krmě distingovaným „bon appétit“.