Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vidět znamená žít / Dunkerk

kritika / Ondřej Pavlík / 31. 10. 2017

Pohlcující obrazy válečné vřavy, burácející hudební doprovod, nepolevující napětí. Dunkerk má, zejména je-li sledován na monstrózním plátně kina IMAX, nepochybně parametry výsostně senzorického spektáklu – filmu jako zkušenosti, která intenzivně cloumá smysly. Ke zraku a sluchu se však velkofilm Christophera Nolana nechová jen jako k diváckým potřebám, které je třeba vrchovatě nasytit. O počitcích, vjemech a intuici – o tom, že nám pomáhají přežít, ale že jsou také nevyhnutelně ohraničené naší subjektivitou – zároveň na několika úrovních pojednává.

Jak se ale může k otázce subjektivity vyjadřovat snímek, který nám o aktérech slavné záchranné operace sděluje naprosté minimum a zamezuje náhled do jejich myšlenek, vzpomínek a niterných stavů? Je to přitom právě tento odstup od psychických pochodů a vnitřních motivací, který umožňuje důkladněji se soustředit na rovinu bezprostředních reakcí a smyslových stimulů. Členění děje do tří složitě provázaných linií – pobřeží, moře, vzduch – tak neústí pouze v odvážný experiment s možnostmi filmového vyprávění, ale současně zpřítomňuje horizonty lidského vnímání.

Zní to možná abstraktně. Častokrát však o tom, co pozorují a slyší, výslovně hovoří sami protagonisté. Postarší pan Dawson, který se svým synem a jeho kamarádem Georgem vyráží na civilní loďce vypomoci s evakuací spojeneckých vojáků, rozpozná blížící se letouny Spitfire jen po zvuku jejich motorů. Když se pak George nešťastnou náhodou smrtelně zraní v šarvátce se zachráněným důstojníkem, jeho poslední věta zní: „Nic nevidím.“ Oslepnout znamená umřít, vidět znamená žít.

Méně očividně snímek upozorňuje na percepční hranice ve chvílích, kdy spolu dílčí linie přicházejí do kontaktu. V přestřelce s nepřátelskými štukami dostává britský pilot Collins zásah, načež se rozhodne s letounem nouzově přistát na vodní hladině. Collinsův manévr nejprve sledujeme z kabiny jeho parťáka Farriera, který se udržuje ve vzduchu několik set metrů nad ním. Z výšky vidíme, jak postřelený spitfire bezpečně dosedá na hladinu. Posléze si všimneme i Collinsovy ruky, vztyčené z kokpitu. Farrier to zřejmě pochopí jako znamení, že je vše v pořádku, mávne zpět na pozdrav a odletí pryč. Trochu jiný obrázek nám ovšem s odstupem nabídne opakování téže scény, tentokrát z perspektivy blížící se Dawsonovy lodi. Collinsova vztyčená, komíhající se ruka najednou není signálem šťastného přistání, ale součástí pilotova boje o přežití – úporné snahy vysvobodit se ze zablokované kabiny, která se rychle plní vodou.

Ne nadarmo v Dunkerku scházejí záběry „božského oka“, tedy neutrální velké celky, jež by napjatou válečnou situaci jednoznačně zpřehledňovaly. Kromě toho tu nenajdeme ani klasické „hrdiny“, na které bychom se mohli bezvýhradně upnout. Nolanův snímek místo toho celou dobu tiká v mimořádném intersubjektivním modu, v němž i příčně stříhané montáže vybízejí k neustálým srovnáním a asociacím.

Současně snímek neproblematizuje pouze koncept „hrdiny“ v hollywoodském slova smyslu, ale rovněž „hrdinství“ jako takové. Chlapec George sice umírá, aniž by stihl k úspěchu záchranné mise výrazněji přispět, avšak na jeho poslední přání o něm poté v britském tisku vychází článek, hovořící o „hrdinovi od Dunkerku“. Pilot Farrier, který během hodinové cesty přes Lamanšský průliv sestřelí několik německých letounů, naopak zůstává bez jakéhokoli uznání a ve finále osamoceně upadá do nacistického zajetí. Tyto paradoxy přitom z filmu vyvstávají takřka mimoděk, aniž by je doprovázely jakkoli návodné promluvy. Důležitá je znovu až zpětná komparace na první pohled nesouvisejících událostí.

„Díváte se pozorně?“ zaznívá směrem k divákům v úvodu Dokonalého triku. Tatáž výstraha platí i pro Dunkerk, přestože zde publikum nematou kouzla a čáry ani spletité vrstvy snů. O to pozorněji je ovšem třeba se dívat. Ukazuje se, že Nolan je z estetického i tematického hlediska nadále fascinován fungováním lidské mysli a tím, jak může být klamána, ať už zevnitř nebo zvenčí. Nejen díky své hřmotné, těžkotonážní tělesnosti a strhujícímu tempu je tedy Dunkerk důsledně fenomenologickým blockbusterem – filmem, v němž viděné a slyšené utváří vtahující zážitek, ale souběžně je i kriticky přezkoumáváno.

Dunkerk (Dunkirk, Velká Británie, USA, Francie, Nizozemsko, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Christopher Nolan, kamera: Hoyte Van Hoytema, střih: Lee Smith, hudba: Hans Zimmer, hrají: Tom Hardy, Kenneth Branagh, Mark Rylance, Fionn Whitehead ad., 107 minut, distribuce: Vertical Ent. (premiéra v ČR 20. 7. 2017).

Dunkerk (Dunkirk, Velká Británie, USA, Francie, Nizozemsko, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Christopher Nolan, kamera: Hoyte Van Hoytema, střih: Lee Smith, hudba: Hans Zimmer, hrají: Tom Hardy, Kenneth Branagh, Mark Rylance, Fionn Whitehead ad., 107 minut, distribuce: Vertical Ent. (premiéra v ČR 20. 7. 2017).

Přečteno 3382x

Článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Dunkerk

****  CINEPUR (3.3)

****  ČTENÁŘI (3.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #146

#146

duben 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal


DALŠÍ Z RUBRIKY

Editorial 146 / Výbuchy v českém filmu

Kalvárie / Když láska bolí

Inscryption / Labyrint herního světa a ráj karet

Jak se vaří zápletka / Makanai: Jak se vaří pro maiko

Pinocchio Guillerma del Tora / Fekální pochod proti fašismu

Dobývání marnosti / Kreativní destrukce Wernera Herzoga

Tár / Kyborgův životopis

Modrý kaftan / Hedvábný plášť bez ornamentů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě

Blízká setkání tří živočišných druhů / Gunda

Návštěva muzea lásky / Undine

KVIFF: Zpráva o novém filmu Václava Kadrnky


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #113 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Srdce bijící zeleně / Tvar vody (Hedvika Petrželková, zoom)

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver (Jarmila Křenková, kritika)

Bon appétit / Oklamaný (Martin Šrajer, kritika)

Editorial 113: Werner Herzog (Jindřiška Bláhová, editorial)

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos (Lucie Česálková, kritika)

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic (Ivo Michalík, kritika)

+ více...