Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje

kritika / Kamila Dolotina / 15. 10. 2017

Imigrantské téma, kterému Aki Kaurismäki věnoval poslední dva filmy, nevyplývá jen z aktuální situace, která režiséra silně znepokojuje, ale prolíná se jeho tvorbou přinejmenším od dob Bohémského života, což byl jeho vůbec první zamýšlený film. Občanská angažovanost je totiž paradoxně rys, který finského auteura bytostně charakterizuje - nehledě na, respektive právě pro, vědomě utopický charakter řady jeho snímků.

Záběry z pekingského masakru na náměstí Nebeského klidu se proto objevily v tehdy vznikajícím Děvčeti ze sirkárny, byť na ně postavy emočně nereagovaly. Námět Le Havru zase vznikl poté, co se režisér dozvěděl o existenci uprchlického táboru v Callais. A mohutná migrační vlna se otiskla i do nového snímku Druhá strana naděje. Jeho pojetí se ovšem oproti dominantnímu proudu paradokumentárních příspěvků vymezuje se stejnou zhůvěřilostí jaká je příznačná pro Kaurismäkiho adaptace stěžejních pilířů světové literatury Zločin a trest i Hamlet. Reinkarnací neurotického ruského intelektuála se tam stal otrlý helsinský řezník a dánský princ, nezměniv jméno, se proměnil v potměšilého továrníka, jehož zděděná živnost může získat monopol na výrobu gumových kachniček.

V Naději vyvstává svízelná situace imigrantů v pitoreskním příběhu Khaleda, jehož přátelství s postarším restauratérem Wikströmem se ustaví po teritoriální rvačce o popelnice Wikströmova nedávno získaného podniku. Oba muži začínají nový život, jehož výchozí situace je výmluvně podána v nesouměřitelných úkolech. Někdejšímu obchodníkovi s košilemi umožní získat vysněnou restauraci famózní výhra v pokeru, kdežto běženci z Blízkého východu k patřičnému zbělení nepostačí smýt saze z uhlí, pod jehož nánosem se nelegálně (a omylem) do Helsinek doplavil. Otázka identity a jejích možných proměn je ostatně nejgrotesknějším leitmotivem snímku, ať už se týká změny stravovacího profilu skomírajícího baru, nebo probleskne v Khaledově strohé odpovědi „I don´t understand humor“ na otázku po pohlaví při falšování jeho dokumentů. Humor je nicméně stěžejním dramaturgickým elementem celého snímku, přičemž oživení „muslima“ olíznutím psíka (pravda v tu dobu už konvertovavšího k islámu) patří k těm nejpikantnějším.

Po šálivě optimistickém Le Havru, který Kaurismäki pro jistotu vybavil hned dvěma happy endy a kde represivní složka státní moci byla pohroužena do milosrdné anonymity, režisér nečekaně konkretizuje absurditu systému, zachovávaje při tom svůj nezaměnitelně selankovitý tón. Čím idyličtější rámec však filmy získávají (v Naději jako střední části plánované trilogie jsou už happy endy tři), tím štiplavější sarkasmus je prostupuje. Všudypřítomnou ironií Kaurismäki kupodivu neznesvěcuje dilemata svých hrdinů, ale velmi subtilně je ve svém unikátním světě, kde je zátiší s kaktusem či popotažení z cigarety výmluvnější než stránkový monolog, aktualizuje. Zdánlivý paradox režisér důsledně aplikuje nejen v tvorbě, ale i v životě. Ač nevěří v budoucnost lidstva, brání jeho biosystém skupováním lesů a vysazováním nových a proti lidské lhostejnosti brojí utopickými zkazkami o moci prosté solidarity, jejíž síla nespočívá v domnělé naději, ale v její rubové straně: v pochopení, proč vlastně jsou tyto pohádky nereálné.

Berlínská cena za režii, která Naději připadla namísto patřičného Zlatého medvěda, upozadila fakt, že snímek v Kaurismäkiho filmografii při všech konstantách jeho mistrovství nepříliš lichotivě vyděluje čtyřicetiminutový prolog. Proslule lapidární vyprávění režiséra kdysi nutilo dotáčet scény, aby se tituly Děvče ze sirkárny, Drž si šátek, Taťjano vůbec dostaly do kategorie nad šedesát minut. Prostředí postav lakonicky vystižené pracovním procesem v sirkárně nebo u popelářů se však v Naději proměňuje ve vtipný, leč rozvleklý záznam byrokratické mašinerie žádání o azyl prolínaný Wikströmovými peripetiemi. Přes dílčí skvostné momenty se snímek „sceluje“ až po splynutí obou rozbíhavých linií. Od té doby se už ale stává filmem, který má na duši zemdlelého cinefila stejně zázračný účinek jako polibek onoho konvertovavšího psíka na zraněné syrské imigranty.

Druhá strana naděje (Toivon tuolla puonen, Finsko, Německo, 2017, IMDb)
Scénář a režie: Aki Kaurismäki, kamera: Timo Salminen, zvuk: Tero Malmberg, hrají: Sakari Kuosmanen, Sherwan Haji, Kati Outinen, Nuppu Koivu, Ilkka Koivula, Janne Hyytiäinen, Simon Al-Bazoon ad., 98 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 27. 7. 2017).

Druhá strana naděje (Toivon tuolla puonen, Finsko, Německo, 2017, IMDb)
Scénář a režie: Aki Kaurismäki, kamera: Timo Salminen, zvuk: Tero Malmberg, hrají: Sakari Kuosmanen, Sherwan Haji, Kati Outinen, Nuppu Koivu, Ilkka Koivula, Janne Hyytiäinen, Simon Al-Bazoon ad., 98 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 27. 7. 2017).

Přečteno 2063x

Článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.8 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #127

#127

únor 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Profakovat se ke svobodě / Pražské orgie

Ztracené město a hvězdy / Ad Astra

Hledání otce, hledání syna / Dálava

Kudy přišel Karel Vachek / Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie

Smíření s džihádem a s pubertou / Mladý Ahmed

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo

Vymítač předsudků / Antologie města duchů

Síla Dolanova polibku / Matthias a Maxime


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nadav Lapid v karanténě dokončuje film o izraelském režisérovi

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce

Tam někde ve filmu je pravda / Slitování

Chcete studovat film? Filmová studia FF UK prodloužila termín přijímaček

Jak filmový průmysl reaguje na pandemickou krizi?

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Co sledovat v karanténě? Tipy na filmy a seriály online

HBO připravuje seriál podle úspěšné videohry The Last of Us


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Více naděje už nemáme / Léto a subtilnost vědomého primitivismu

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Z(a)tracená sláva / Glory

Ženy bez vlastností / Bába z ledu

Julieta / Dotek smrti a vášně


RUBRIKY

anketa (25) / český film (93) / český talent (34) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / distribuce (1) / dvd (121) / editorial (101) / fenomén (73) / festival (93) / flashback (1) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (120) / komiks (10) / kritika (832) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (763) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (113) / rozhovor (165) / scénář (4) / soundtrack (48) / téma (919) / televize (107) / tisková zpráva (1) / událost týdne (252) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (65) / web (42) / zoom (160)

Cinepur #113 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial 113: Werner Herzog (Jindřiška Bláhová, editorial)

Transcendentální zážitky reality / Dokumentární tvorba Wernera Herzoga (Janis Prášil, téma)

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček (Tomáš Gruntorád, kritika)

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic (Ivo Michalík, kritika)

Probudit obrazy hluboko v nás / Rozhovor Edgara Reitze s Wernerem Herzogem (Edgar Reitz, téma)

Vstupní brána kosmických syntetizátorů Daniela Lopatina / Good Time (Jiří Špičák, soundtrack)

+ více...