Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

kritika / Jarmila Křenková / 21. 11. 2017

Režisér Edgar Wright byl léta součástí tvůrčího týmu se scenáristou a hercem Simonem Peggem. V trilogii Soumrak mrtvých (2004), Jednotka příliš rychlého nasazení (2007) a U Konce světa (2013) zúročili svoji fascinaci popkulturou a žánry jako zombie apokalypsa, buddy cop film či sci-fi o mimozemské invazi. Přesto jde o typicky britské generační komedie, jež tematizují ztroskotance na prahu středního věku a hospodský humor zde koexistuje s melancholickým vědomím, že stará přátelství jsou přežitá a hrdinům pouze brání v posunu do nové životní etapy.

O novou etapu ostatně usilují i sami tvůrci. Zatímco Pegg se prosazuje ve franšízách Star Trek či Mission Impossible, Wright po komiksové adaptaci Scott Pilgrim proti zbytku světa a spolupráci na marvelovském Ant-Manovi přichází s ryze autorským projektem, natočeným bez opory v již existující předloze či stálých spolupracovnících. Přestože snímek Baby Driver vypráví o zcela jiné generaci ve zcela jiné zemi, Wright i tady systematicky pracuje s již osvojenými charakteristickými rysy. Historku o drobném zlodějíčkovi, jenž se zaplete s lokálním kmotrem, opět zasadil do prostředí nerdů a vyšinutých asociálů, přičemž rámec akční podívané koresponduje s jeho citem pro načasování a dynamiku akce.

Dokonce i vztahy mezi postavami či způsob a míra vzájemné komunikace podléhají spádu akčních scén. Na komplexnější práci s charaktery tak nezbývá prostor, a až když se zmíněné pravidlo poruší, vynikne potenciál Wrighta-scenáristy. Například proměna citlivého gangstera ze sousedství v podání Jona Hamma v maniakální monstrum odkazuje na hercovo působení v seriálu Šílenci z Manhattanu, v němž ztvárnil muže různých identit.

Kromě podobných vybočení je vyprávění striktně podřízeno perspektivě hlavního hrdiny, která ospravedlňuje překotné tempo a styl hraničící s vizuálním autismem. Pro mladíka Babyho je totiž příznačná existence na okraji a pohyb v šedé zóně, jež však není vymezena touhou po rebelii, ale osobní neukotveností: nepatří do gangsterské komunity, protože je „pouze“ řidič, ovšem zdaleka nezapadá ani do většinové společnosti. Od vnějšího prostředí jej izolují sluchátka iPodu a tmavé brýle, které v daném případě nejsou gestem vzdoru, ale spíš symptomem neschopnosti vstupovat do běžných interakcí.

Život Babyho tak formuje zvuk a ke světu se vztahuje především prostřednictvím milované hudby. Díky této premise se soundtrack stává neoddělitelnou součástí mizanscény a děj ovlivňuje i jeho nepřítomnost. Dvacetiletý hrdina, který má zálibu ve starém rocku, folkařích či soulu a mixuje vlastní skladby, které přechovává na archaických magnetofonových kazetách, zároveň působí jako fascinující, ale nepravděpodobný konstrukt, ultimátní mix banalit a klišé. V tomto ohledu je jméno Baby – slovy jeho dívky „součást každého druhého songu“ – skutečně nomen omen. Soundtrack jakožto stěžejní složka stylizace tedy nevyjadřuje Babyho postoje, ale stává se spíš ornamentem, jenž zvýznamňuje infantilní nostalgii coby ústřední emoci, již Baby Driver zprostředkovává.

Wrightovi se podařilo funkčně propojit gangsterku a romantický muzikál, tedy žánry, pro něž je určující pohyb a dynamika vycházející z proměn rytmu. Byl to pragmatický krok, který mu umožnil soustředit se na to, v čem je autorsky silný. Určujícím principem je vrstvení a prolínání, doznívání obrazů a překryvy dlouhých sekvencí-scén, které tvoří iluzi neustálého pohybu a hladkého plynutí, v němž jsou dokonce i diskontinuity pečlivě načasovány a každý motiv nachází využití. Taktéž dialogy mají specificky jednotný tón a přepjatá dikce, pro niž je typické opakování určitých slov či celých frází, působí spolu s důslednou choreografií herců, kteří ladně proplouvají prostorem, muzikálně.

Z propracované struktury však paradoxně vystupují autorovy tvůrčí limity. V mnoha ohledech jde o jeho nejdotaženější projekt, ovšem přes veškerou preciznost vyznívají jeho rané filmy vtipněji a energičtěji. Baby Driver sice převyšuje standard letní filmové zábavy, ale stylizace, z níž je znát extrémní úsilí, působí místy až příliš ambiciózně. Jako by chtěl Edgar Wright trochu nadřazeně předvést, jak moc dokáže být cool.

Baby Driver (UK, USA, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Edgar Wright, kamera: Bill Pope, střih: Paul Machliss, Jonathan Amos, hudba: Steven Price, hrají: Ansel Elgort, Kevin Spacey, Jon Hamm, Jamie Foxx ad., 113 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 27. 7. 2017).

Baby Driver (UK, USA, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Edgar Wright, kamera: Bill Pope, střih: Paul Machliss, Jonathan Amos, hudba: Steven Price, hrají: Ansel Elgort, Kevin Spacey, Jon Hamm, Jamie Foxx ad., 113 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 27. 7. 2017).

Přečteno 1144x

Článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Baby Driver

****  CINEPUR (0.9)

****  ČTENÁŘI (2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu 118: Neonoir

Z amerického remaku Toniho Erdmanna odstoupil Jack Nicholson

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha

Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

Bar jménem TechNoir / Virtuální realita noirového subžánru

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Další sezona podivností / Stranger Things 2

Hororové placebo / To


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #113 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #113, říjen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Transcendentální zážitky reality / Dokumentární tvorba Wernera Herzoga (Janis Prášil, téma)

Být tvůrcem v podivné době / Generace normalizace (Vítězslav Chovanec, kniha)

Editorial 113: Werner Herzog (Jindřiška Bláhová, editorial)

Srdce ze skla / Herzogovy variace na heimatfilm (Lukáš Skupa, téma)

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček (Tomáš Gruntorád, kritika)

Ozu chudých / Po bouři (Antonín Tesař, kritika)

+ více...