Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Je všeobecně známo, že nostalgie je mocná psychologická síla. V případě kinematografie třeba po zrnitém obraze videokazet, dřevěných sklápěcích sedačkách v kině, kde lístek stál osm korun, nebo obecně po filmech, které byly intenzivnější a „lepší“. (I když některé byly zcela určitě lepší objektivně. Stejně jako řada z nich nestála za nic). Na chemických procesech v lidském mozku spojených s teskněním po uplynulém a se schopností vytěsňovat stojí nejeden film. V posledních letech se dokonce mluví o nostalgické audiovizuální globální kultuře vztahující se k osmdesátým letům. Teorie zní, že se do rozhodujících pozic dostali lidé, kteří dospívali právě v osmé dekádě. Jejich kulturní vkus a preference pak tvarovali arkádové hry, walkman s Madonnou, E.T., Indiana Jones a Goonies se specifickou estetikou high conceptu.

Americký seriál Stranger Things, který z daného proudu nejvýrazněji staví na evokování estetiky či narativních postupů „osmdesátek“ (nebo, přesněji řečeno, vzpomínek na ně), se stal spícím hitem uplynulé sezony a v případě té nadcházející se s ním už pojí očekávání největší události seriálového podzimu. Úspěchu první řady si všimli i producenti aktuálního filmu To. Na křísení ducha osmdesátých let a rozjitřené teenagerské emocionality, která se s nimi pro nostalgiky po daném období pojí, postavili bravurní kampaň k hororu o klaunovi vraždícím malé děti podle novely Stephena Kinga. To si následně připsalo historicky nejlepší premiérový víkend mezi horory a směřuje nejen na pozici jednoho z komerčně nejúspěšnějších filmů roku, ale i mezi komerčně nejúspěšnější horory vůbec.

A tady nostalgická touha začíná nabírat na zajímavých obrátkách. Nejenže se producentům podařil husarský kousek prodat něco zcela jiného, než co nakonec divák dostal v kinech – standardní akční film pro děti bez „duše“ jen mechanicky odkazující na některé kultovní filmy z osmé dekády. Ale hlavně na osmdesátkách prodávali původní seriál z devadesátých let. Výsledkem takového kalkulu nakonec bude jen to, že současná generace diváků nebude mít na co nostalgicky vzpomínat.

Když už jsme u vzpomínek, aktuální téma je věnované tvůrci, který nostalgií netrpí vůbec. A netrpí jí ani texty o něm. Německý režisér, veterán Werner Herzog, se neustále dívá dopředu, i když se přitom musí nevyhnutelně ohlížet za tím, co za sebou zanechal. Včetně snědené boty. V tom ohlédnutí ale není žádná tesknota. Což není v době, kdy se nostalgie komodifikuje na počkání, vůbec samozřejmé.