Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sex je pro televizi HBO nepostradatelný lubrikant divácké pozornosti a přízně, který najdeme snad v každém jejím významnějším seriálu. Vývoj, jímž erotické motivy v původní tvorbě HBO prošly, můžeme sledovat napříč takřka celou historií stanice. Od šokantních videomagazínů a dokusérií pro dospělé z první poloviny 90. let (Real Sex, Zpovědi v taxíku), přes (tehdy) kurážné rozevření „postelových“ témat v komediálně-dramatické produkci z přelomu milénia (Sex ve městě, Rodina Sopránů) až po nedávné (či stále ještě současné) prestižní seriály, v nichž více či méně rajcovní výjevy okořeňovaly pochmurnou krimisérii (Temný případ), gangsterku (Impérium – Mafie v Atlantic City) nebo epickou fantasy ságu (Hra o trůny). Nejnověji pak HBO v aktuální podzimní sezóně přichází se seriálem The Deuce: Špína Manhattanu, který dramatizuje vznik pornoprůmyslu v New Yorku 70. a 80. let.

Zejména v posledních letech se přitom HBO snaží zacházet s nahotou důmyslněji – tak, aby nebyla pouze „na prodej“ coby šestákové potěšení, ale aby tvořila hlouběji opodstatněnou součást seriálu. Rozpačitým stylem „vlk se nažral a koza zůstala celá“ se problematiku pokoušel komentovat sebereflexivní Westworld. Mnohem empatičtěji zprostředkovávaly ženské i mužské hledisko letošní Sedmilhářky. Seriál The Deuce se oproti tomu vydává cestou sociologizujícího zkoumání komunity, která stála u zrodu newyorské porno branže. A současně ve jménu autenticity důsledně nakládá se sexem jako s něčím, co není nutně na pohled příjemné a vzrušující, ale co je zrovna tak upocené, trapné, nebo dokonce štiplavě tragikomické.

Výpravu do prehistorie původně nelegálního byznysu s filmy pro dospělé začíná Špína Manhattanu příznačně ve vykřičených uličkách a pajzlech, mezi zdrchanými prostitutkami a vyfintěnými pasáky. Kromě obligátních záběrů na vnadné (polo)nahé dívky dojde i na full frontal nejednoho obtloustlého kunčafta. Zdvižené obočí a pobavený úsměv zase vzbudí scéna, ve které dva kníratí vychrtlí naháči s rohatými helmami na hlavě účinkují v krátkém filmu pro porno kina jako nadržení vikingští nájezdníci.

Vedle těchto nezvykle explicitních chvilek ze zavšivených hodinových hotelů a strohých provizorních ateliérů je ale minimálně stejně zajímavé sledovat, jak se pod supervizí uznávaného showrunnera Davida Simona a jeho dlouholetého kolegy George Pelecanose (oba The Wire – Špína Baltimoru) styl seriálu podřizuje důkladnému vykreslování mikrosvěta kolem manhattanské 42. ulice. Z prostoru mimo obraz se bez ustání ozývají různé ruchy: troubení aut, halekání přiopilých pobudů, pokřikování černošských kuplířů. Kolorit nechvalně proslulého místa ilustrují všední, leč všeříkající scénky, jako když dialog na schodech před barem přeruší okolojdoucí prodejná dáma, následovaná belhajícím se zákazníkem, starým dědou v klobouku. Leckdy kamera ladně přepluje z jedné postavy na druhou, aniž by obě v tu chvíli spolu měly co dočinění – neznají se, nepatří k sobě, ale přesto jsou jedním táhlým záběrem propojeny jako dvě částice téže buňky.

Méně přesvědčivý je způsob, jakým seriál naznačuje vůli stavět se k obchodu s ženami z kritického, zkoumavého odstupu skrze nejrůznější slovní narážky. „Napadlo tě někdy, jaké to pro ně je, když jsou takhle objektivizované?“ popíchne vysokoškolská odpadlice Abby barmana Vincenta, který si pochvaluje, že mu spoře oděné servírky v upnutých trikotech zvyšují tržby. Od kohokoli jiného než od studentky humanitních věd by odborné feministické výrazivo znělo ještě prkenněji, ale i tak tento ojedinělý vpád akademického žargonu do jinak silně živočišného seriálu vyznívá nepatřičně. O poznání vrstevnatější výpověď o sexu jako komoditě podávají samotná pouliční dramata, v nichž bez ustání probíhají oboustranná, často jen podprahově tušená vyjednávání.

Lidský rozměr všemu tomu pudovému hemžení dodává zejména nezávislá prostitutka Candy, která v přestávkách mezi nočním poletováním po neony osvícených chodnících zuby nehty udržuje kontakt se svým malým synkem, o nějž se stará její matka. Přesně obsazená Maggie Gyllenhaal postavě Candy propůjčuje zvláštní ležérní rezignovanost, vyjadřovanou především vláčnými gesty a únavou zmoženýma, štěněcíma očima. James Franco oproti tomu srovnatelné působivosti hereckého výrazu nedosahuje, a to přestože ztvárňuje – stejně jako Ewan McGregor v poslední řadě seriálu Fargo – kontrastní sourozeneckou dvojici. Zatímco v roli přátelského Vince, majitele nočního baru, kmitá mezi zákazníky všech možných vrstev jako lidumilná pinballová kulička, v roli nezodpovědného bratra Frankieho vybírá drobné z pinballových mašin baseballovou pálkou, aby měl dostatek dolarů na svoje gamblerské večery. Franco ale mezi oběma postavami příliš velké rozdíly nedělá, ani na jedné straně nešetří svým oslnivým rošťáckým úsměvem a mimo to navíc zvládá některé seriálové epizody i režírovat.

V polovině první osmidílné sezóny je zatím patrné, že The Deuce s oblibou střídá různé polohy. Neopomíjí například ani tehdejší newyorskou queer scénu nebo mafiánské prostředí gangsterů s italskými kořeny. Motivická velkorysost, daná už samotným prestižním charakterem projektu, nicméně až na výjimky neústí v krkolomnou akrobacii. Místo toho seriál úspěšně rekonstruuje jeden značně barvitý genius loci a mimochodem mezitím nabourává některá tabu týkající se toho, co všechno je dnes přípustné v „kvalitní“ americké televizi ukazovat. A protože HBO před nedávnem oficiálně odklepla druhou řadu, mohla by Špína Manhattanu k těmto „zezdola“ vyprávěným dějinám porna do budoucna přidat i cennou časosběrnou dimenzi.