Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ačkoliv bývá účelem této rubriky představovat především zdejší mladé filmaře či filmařky vyčuhující nad průměr, profil patří pětapadesátiletému sociologovi a fotografovi Rudolfu Šmídovi. Ve filmu je teprve začátečník, a přesto jeho debutový animovaný dokument Kronika Oldřicha S. (2011) získal už řadu ocenění, například cenu za nejlepší animaci na latinskoamerickém festivalu Anima mundi, Cenu studentské poroty na Krakovském festivalu, jednu z cen na AniFestu 2012 a nedávno se představil i v japonské Hirošimě na prestižním festivalu animovaného filmu v sekci Best of the World.

Začalo to přitom docela obyčejně v létě 2005 na mnichovohradišťské svatoanenské pouti. Šmíd v tamní hospodě narazil na mladíka, který měl dědu kronikáře, a vypravil se za ním. Dvaasedmdesátiletý místní kronikář Oldřich Sedláček si souběžně sepisoval hned několik kronik. První podle popisných čísel, druhou podle významných událostí, které se v okolí odehrály, třetí podle místních legend. Šmída prý však nejvíc zaujala ta čtvrtá – štos školních sešitů A3, do kterých si pan Sedláček psal pro něj nejdůležitější událost, která se ten den přihodila. Telegraficky, jednou či dvěma větami, po celých dvacet pět let.

„Ve své profesi sociologa se dlouhodobě zabývám rovněž biografickou sociologií, tedy především analýzou vyprávění. Zajímá mě tzv. malá historie, která dává často nový pohled na tu historii velkou, ve které se ve statistikách ztrácejí osudy jednotlivců. Tahle kronika mě od počátku fascinovala právě autentickým propojením obou historií v životě jednoho člověka,“ říká Rudolf Šmíd. V Sedláčkových kronikách se odrážejí události let 1981 až 2005 – najdeme tam zápis o tom, že zemřel Brežněv, ale i to, že jistý Bartoš z Příšovic zabil svou ženu nebo že panu Sedláčkovi zlomil cikán Giňa levou ruku. „Kroniku jsem si od pana Sedláčka vypůjčil a vybral z ní asi 150 zápisů. I když řazení vět bylo samo o sobě zajímavé, chyběl mi obraz, a tak mě napadlo vytvořit z těchto po sobě jdoucích záznamů scénář k filmovému dokumentu, který by byl animovaný,“ objasňuje Šmíd zrod svého „biografického maggi“, jak nazývá postupné redukování původních příběhů. Scénář dotvořil spolu s výtvarnicí Janou Jurníčkovou (Švermovou) do technické podoby a jejich záměr ocenil AniFest v roce 2008 v rámci projektu Nová animovaná tvorba a následně ho podpořil i Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie.

Na realizaci si však Šmíd musel kvůli nedostatku financí pár let počkat. Snímek vznikal dle jeho slov „undergroundově“ jen s třetinovým rozpočtem v produkci AniFestu za pomoci animátora Davida Filcíka, výtvarnice Jany Jurníčkové (Švermové), kameramana Jakuba Halouska, střihačky Lucie Haladové a zvukaře Jaroslava Kořána. Středočeskému kronikáři propůjčil hlas Josef Somr, který prý na nabídku kývnul hned na začátku a zcela zdarma, a anglickou verzi pak namluvil Jan Tříska.

Vrstvení příběhů je ve filmu vyjádřeno různými jednoduchými animačními technikami. „Podtitul filmu sociologická imaginace resp. animace prozrazuje dva základní inspirační zdroje filmu. Tím prvním je biografická sociologie a tím druhým je nápad zachytit vrstevnatost zápisů v kronice od událostí historického významu až po osobní život Oldřicha S. formou tří animačních technik. Tak se ve filmové nadsázce může za necelých osmnáct minut odehrát dvacet pět let života kronikáře a potažmo i celé naší společnosti na jednom stole, který tvoří kulisu celého příběhu,“ dodává Šmíd, který si filmem prý tak trochu splnil svůj dětský sen být buď režisérem, popelářem nebo architektem.

Kronika Oldřicha S.vlastně je i není Šmídovým debutem – jeho zájem o venkov, lidovou imaginaci a vyprávění je totiž dlouhodobý. Coby fotografovi se mu také přezdívá „Strašák“, protože už více než osmnáct let fotí strašáky v polích. „Zpočátku jsem je fotografoval jen jako etno-výtvarné objekty, ale záhy jsem zpozoroval, že se jejich život podobá tomu lidskému. Stárnou, milují se a samozřejmě i rozcházejí. Na polích a vinicích jsem potkal za ta léta lecjaké celebrity i pohádkové bytosti. Třeba kousek od Dobříše Michaela Jacksona, na vinici u Velkých Bílovic zase spící Šípkovou Růženku,“ doplňuje Šmíd, který si přál, aby na svých fotkách zachytil něco, co lidé běžně nevidí, dokonce ani ti, kteří mají strašáky přímo na svém poli. S oblibou se ztotožňuje s Kafkovým citátem: „Moje příběhy vypadají tak, jako bych měl zavřené oči.“

Zajímají ho také site specific nebo spíše komunitní projekty, které pořádá sdružení MAMAPAPA. Sbíral například vyprávění obyvatel Šonova na Broumovsku pro divadelní performanci v opuštěném kostele. Divadelníkům se tím snažil zprostředkovat genius loci prostřednictvím místních příběhů. „Nakonec náš průzkum přerostl původní rámec naší účasti na site specific... Opřeli jsme se o příběhy, o biografická vyprávění patnácti místních obyvatel, které jsme nahrávali nebo natáčeli na video. Z nich pak vznikl filmový dokument To kostel ještě byl, který se stal součástí CD-ROMu Pohyby zrcadla,“ dodává fotografující sociolog.

Pro hanspaulské štamgasty však Šmíd není Strašákem, ale hlavně Paštikářem, vyrábějícím místně proslulou paštiku z lilků. Jeho nový produkt, Rudolf ’s steak sauce, má prý zase hodně společného s filmem – k jeho výrobě Šmída přiměl Paul Newman. „Dočetl jsem se o něm, že vydělal na Paul Newman’s Steak Sauce víc peněz než hraním filmů, tak jsem si říkal, že je to šance zbohatnout. Už ji vyrábím rok, jenž v malém a dávám ji zdarma."