Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

První, co se v souvislosti s hudbou k novému seriálu Stevena Soderbergha The Knick zmiňuje, je nápaditý kontrast její formy a času, do kterého je minisérie umístěná. Seriál zobrazuje drsné prostředí stejnojmenné newyorské nemocnice na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ovšem hudba, kterou pro The Knick zkomponoval bývalý člen kapely Red Hot Chili Peppers a oceňovaný autor soundtracku k filmu Drive Cliff Martinez, je téměř puristicky elektronická. Sama o sobě navozuje spíš futuristickou atmosféru – Martinez ostatně opatřil hudbou i jiný Soderberghův snímek, totiž Solaris z roku 2002 a soundtrack k The Knick se od něj zase tolik neliší.

Teprve když člověk do světa lékařského týmu v nemocnici The Knick v čele s doktorem Thackerym pronikne, uvědomí si, že elektronická hudba se k historickému prostředí paradoxně výtečně hodí. Jakýmsi zastřešujícím motivem minisérie je totiž pokrok, se kterým se v příběhu setkáváme, ať už prostřednictvím elektrifikace budovy nebo experimentování s novými operačními postupy (a přeneseně také skrze postavu doktora Edwardse, který na své cestě k operačnímu stolu musí zbořit předsudky rasistické společnosti). Seriálové postavy by si neuměly představit, kam se lékařská věda za následující dekády vyvine, a stejně tak by nebyly schopny pochopit současnou hudbu – přesto ale za obojím vnitřně směřují.

Doprovodnou funkci tedy elektronická hudba splňuje skvěle, pozitivní dojmy ale můžeme zčásti připsat i sugestivní kameře nebo hereckým výkonům. O poznání těžší disciplína je vytvořit soundtrack, který by mělo smysl poslouchat jako samostatné album – i to se ale Martinezovi povedlo. Soundtracky vesměs stojí jaksi mimo současné trendy a mají svůj vlastní kontext, ten Martinezův se ale dokázal na proud aktuální zvuku napojit z druhé strany.

Jeho padesátiminutová kolekce kratších tracků by klidně mohla vyjít na některém z uznávaných nezávislých labelů, které se věnují vydávání temnějšího ambientu a které svým katalogem navazují třeba na estetiku hororové legendy Johna Carpentera. Soundtracku sice chybí ostřejší hrana, kterou v seriálu supluje samotný příběh, a samostatně tedy působí o poznání bezelstněji než v kombinaci s obrazem. O to působivější ale ve výsledku vyvolává atmosféru, která je stejnou měrou mysteriózní a podezřele klidná.