Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Druhý film o týmu vesmírných vyděděnců, již vedle obvyklých bojových schopností vládnou také znalostmi popkultury jedné zapadlé a převážně neškodné planety, se znovu snaží těžit ze své pozice „na okraji“. Hraje si na stejném pískovišti jako ostatní hrdinové filmového univerza Marvelu, ale zároveň je mu dovoleno beztrestně rozkopat ostatním pár báboviček, protože jeho hry mají trochu jiná pravidla.

V pestrobarevné změti tvořící materii Strážců galaxie 2 se střídají duhové bubliny, vyvraždění celé posádky kosmické lodi, ládování se bonbony, mozkový nádor nebo David Hasselhoff, aniž by snímek překročil hranici přístupnosti pro děti. Zdánlivý chaos a zlehčování násilí je však režisérem a scenáristou Jamesem Gunnem vedeno až k sebeparodické pointě. Odchovanec legendárního béčkového studia Troma a autor počestné webové série PG Porn určené „pro lidi, kteří mají na pornu rádi všechno… kromě sexuálních scén“, dotahuje kritizovanou dětinskost superhrdinů k nové hranici, pro kterou se jako ideální cílová skupina jeví čtyřleté děti. Film se přitom nikdy vysloveně nepitvoří, pouze odmítá podávat střety a traumata svých postav se vší vážností, ale permanentně je shazuje okolnostmi, načasováním či hudebním doprovodem. Komediální poloha však spíše než k beztrestné destrukci za zvuků arkádových her slouží k divácky snesitelnějšímu vyrovnávání se protagonistů s minulostí. Původní film přitom stavěl na okaté a nevysvětlené podivínskosti svých hrdinů, která je v epizodickém vyprávění úsporně charakterizovala i motivovala.

Když v roce 2014 vešli Strážci Galaxie poprvé na plátno, nikdo příliš nevěděl, co čekat. Na rozdíl od Avengers nepředcházel této týmovce žádný samostatný superhrdinský snímek. Původní komiks byl známý jen skalním fanouškům Marvelu a navíc se za jeho padesátiletou historii vystřídal v intergalaktickém týmu nespočet postav. Obecně se předpokládalo, že film rozšíří fikční svět o další prostor, kam by mohli Avengers expandovat a Strážci se k nim připojí. Vesmírná uhozenost holdující osmdesátkám však zaznamenala rekordní tržby a namísto umetače fikční cesty Strážci pokračují v budování vlastního univerza. Původně přímočaří pošuci se tak ve druhém díle vyrovnávají se svými rolemi v rozděleném týmu nebo se šťourají ve starých traumatech. Ať už jde o manipulativní otcovskou figuru s nezměrnou mocí a egomaniakální touhou ovládnout vesmír skrze své potomky v případě Petera Quilla nebo posun hrdiny Draxe na úroveň mentora mezidruhových vztahů. Přitom Thanos, ohlášený záporák pro další pokračování Avengers, se ve druhém filmu vůbec neobjeví. Snímek se více soustředí na vykreslení živé planety Ego, případně se baví nad zaťatou povýšeností velekněžky Ayeshi a přímá návaznost na MCU se v podstatě odsouvá až k potitulkovým sekvencím.

Přestože Marvel v současném stadiu staví na sbližování jednotlivých franšíz, nijak netratí na odklonu Strážců od vlastního středu. Gunnova podvratnost nikdy nepřekročí mez, kdy by fanoušci kánonu měli mít pocit výsměchu. Zároveň však Strážci mohou nezatíženi přímými pozemskými/marvelovskými konvencemi budovat malé útočiště pro fanoušky starých sci-fi a dalších komiksových braků, kteří marvelovskou síť nechtějí nebo nestíhají sledovat. Nejenom vizuálem, do nějž patří stylizace velekněžky do zlaté verze robota z filmu Metropolis nebo planeta Ego zaseklá v sedmdesátkových LSD vizích, ale samotným zpracováním. Podobně jako při jiných nedávných návratech ke klasickým sci-fi jako restarty Star Treku a Star Wars od J. J. Abramse klade i Gunnova série větší důraz na budování scény na place – od kulis po masky –, ale nevyhýbá se ani přemrštěným digitálním sceneriím. Výsledkem je nejdecentnější tromácká travestie a zároveň nejujetější áčkový titul Marvelu, tedy dílo trochu na okraji, ale ani zdaleka ne na hraně.