Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Po rozpačitě přijímaném prequelu k vetřelčí sérii Prometheus si Ridley Scott u odborné i laické veřejnosti bažící po sci-fi žánru napravil reputaci nenáročným crowdpleaserem Marťan, který se stal jak diváckým hitem, tak byl zmiňován i na různých výročních oceněních (získal Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší komedie/muzikál). Očividný úspěch a obliba byla částečně dána tím, že nešlo o další z režisérových těžko přístupných, částečně experimentálních počinů (Robin Hood, Konzultant), nebo o polarizující velkofilm, jenž nedostál svým vysokým očekáváním (EXODUS: Bohové a králové).

Scottův třetí příspěvek k cyklu, který sám odstartoval, byl proto vyhlížen se značnou nadějí, že se tvůrce poučí z často vytýkaných chyb Promethea a posune univerzum zpět k hororovým kořenům, z nichž vzešel. Výsledek je nicméně ještě rozpačitější než jeho předchůdce. Obě polohy – brakový slasher a umělecky ambiciózní hard sci-fi – staví do mnohem extrémnějších protipólů, čímž vzbuzuje otázku, zda vedle sebe mohou bez problémů fungovat léty prověřená hororová klišé a komplexní filozofické disputace na téma Bůh, člověk a stroj.

Minimalistický až kubrickovsky opojný úvod proto láká na zcela odlišný typ filmu než ten, který následuje v další scéně, kdy se divák seznamuje s typizovanými postavami, jež jsou nuceny čelit náhlé překážce. Kolonizační vesmírná loď, která místo přistání na cílové planetě udělá zbrklou odbočku k neznámému neověřenému cíli, už totiž připomíná známý žánrový model, na jehož půdorysu se za chvíli objeví neznámé nebezpečí v podobě monstra likvidujícího jednotlivé členy posádky. Děj neustále přechází mezi různými polohami, ale nedaří se mu najít nosný motiv či postavu.

Když se ohnisko vyprávění najednou přesune k jedné z vedlejších postav, působí tento dějový zvrat nejprve jako příjemné ozvláštnění v poslední době stále rutinnějšího blockbusterového syžetu. Při náhlé změně tempa na až meditativní úroveň je snímek z hlediska stylu nejzajímavější – Scott například dialogovou úvahu nad stvořením (umělého) života rámuje extrémně dlouhými záběry za použití minimálního svícení, čímž vzniká působivá a pro vysokorozpočtový blockbuster atypická scéna. Film ale těmito „v čase zastavenými“ momenty ztratí veškerý prostor nejen pro od úvodu profilované lidské postavy, ale i pro titulní monstrum – jak vetřelec, tak i loď Covenant nakonec pozbudou zásadnějšího významu a poslouží jen jako prostředky vyšší významové hry, která je v aktuálním filmu teprve lehce poodhalena.

Zbytek mezi tím se sestává z nevýjimečných žánrových atrakcí, v nichž jsou bezmocné postavy zabíjeny a pronásledovány různými druhy geneticky upravených nepřátel. V těchto pasážích sice bohatě vynikne velkorysý rozpočet, dovolující bezchybné gore a vizuální efekty, stále se však jedná o několikeré variace konceptu „monstrum a oběť“, případně obměny scén, které fungovaly v prvním díle. Některé z nich však jdou tak daleko, že převracejí pravidla, která sám Scott v roce 1979 nastavil.

Tvůrci se tak stále hlouběji propracovávají mytologií, jež byla na chatrných základech vybudována již v Prometheovi a nyní se dostává do další fáze. V té je ale samotný vetřelec (nyní pouhá plakátová atrakce) nezajímá, více prostoru je věnováno všeobsáhlým otázkám přesahující rámec vetřelčího univerza. Paradoxní kloubení takto ambiciózního kusu s pokleslou, až sebeironickou hororovou pastiší se nejeví jako šťastné řešení, byť jde v rámci blockbusterové produkce o pozoruhodný hybrid. Tvůrcům tak pod rukama nechtěně vyrostlo neposlušné monstrum, které se obrátilo proti svému stvořiteli.