Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kdysi budila pozdvižení na filmovém festivalu v Cannes herecká diva Brigitte Bardot svými (na svou dobu) odvážnými fotkami v bikinách na pláži. O více než půl století později je příběh zcela jiný. Letos největší rozruch na právě skončeném festivalu vyvolala americká korporace Netflix. Poskytovatel on-line obsahu se v uplynulých dvou letech přerodil ve filmové studio a vedle silného proudu seriálů se pustil i do vlastní filmové produkce v oblasti, kterou hollywoodská studia víceméně vyklidila – dramat, komedií, thrillerů a autorských filmů (aktuálně třeba usiluje o film Martina Scorseseho The Irishman) se středním rozpočtem určených většinou pro diváky středního věku a výš, jimž současný blockbuster příliš potěšení nenabízí.

Pod novým šéfem produkce Scottem Stuberem má v plánu desítky filmů ročně. Dva z nich se letos dostaly i do hlavní soutěže v Cannes: sci-fi Okja korejského režiséra Bong Joon-hoa a komedie Noaha Baumbacha The Meyerowitz Stories s Dustinem Hoffmanem. Rozhodnutí uměleckého ředitele Thierryho Frémauxe bylo zpočátku bráno jako odvážné. V momentě, kdy Netflix oznámil, že snímky neuvede do francouzských kin, ale pouze na své vlastní platformě, se odvaha změnila v podrývání francouzských kinařů. Následně vedení Cannes změnilo statut festivalu s tím, že pokud chce film soutěžit, bude muset mít napříště premiéru i v kinech. Není pochyb o tom, že sledujeme v přímém přenosu proměnu audiovizuálního trhu a nastavování nových pravidel. O tom, co roztržka vlastně znamená, jak je možné jí rozumět a kam se bude vyvíjet její další dějství, píše ve své reportáži z Cannes Jakub Felcman na s. 6.

Pohledem do jiné éry kinematografie je pak rozsáhlý portrét loni zesnulého polského režiséra Andrzeje Wajdy (s. 20), doplněný o kritiku jeho posledního, nejednoznačně přijatého biografického snímku Mžitky (s. 47). Jsme-li u jiných ér, je namístě jedno osobní přiznání. Aktuálně si doplňuji vzdělání v hollywoodské kinematografii osmdesátých let. Metoda je prostá, zábavná a někdy bolestivá. V žebříčku divácky nejnavštěvovanějších filmů každého roku si z prvních padesáti pouštím ty, které jsem nikdy neviděla. Což mě jednak vedlo odbočkou postupně ke všem filmům Chucka Norrise (ano, včetně naprosto fenomenálně béčkového a ideologicky bezostyšného Delta Force, který jsem si pustila pro radost znovu) a ke všem filmům Clinta Eastwooda. Norris i Eastwood jsou oba akční „chlapské“ hvězdy s nečekanými fasetami hvězdného obrazu, které jdou proti jejich ustanovené reputaci. O tom ale psát nechci. Jakkoli odlišné, při sledování jejich filmů intenzivně za sebou si divák uvědomí „to samozřejmé“. Jak jsou v porovnání se současnou produkcí světem s jiným tempem, rytmem, rychlostí a pravidly reprezentace. A jak i to, co dnes považujeme za přežité, může mít svoji poezii. O to více osvěžující bylo vidět osmdesátá léta a Eastwoodův odraz tam, kde by to čekal jen málokdo – v současném, komiksovém blockbusteru. Logan: Wolverine (kritika na s. 40) s kvintesenciálním „osmdesátkovým“ narativem („akční táta ochraňuje svoji dceru“) a vydařenou stylizací Hugha Jackmana do Clinta se stal nejpříjemnějším retrem letošního jara.

S lehkým rýpnutím do agresivně se prosazující linky o „kvalitě“ mimo bohapustě komerční Hollywood, která se pojí s produkcí Netflixu a festivalových filmů, i mimo ně jde najít divácká potěšení. Takže, pusťte si (on-line) televizi – inspiraci můžete načerpat i v aktuálním tématu věnovaném současným televizním trendům –, nebo jděte do kina. Je to na vás a je to tak trochu jedno. V obou případech jste totiž coby divák v pozici milované dcery, o niž se Wolverine pere se svým technologicky vyspělejším klonem. Na což je dobré v řinčení zbroje filmového průmyslu nezapomínat.