Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Teze o tom, že televize je místem, v němž dnes oproti pásové hollywoodské výrobě vzkvétá odvážná autorská tvorba, zdaleka neplatí stoprocentně. Komiksovému hegemonovi Marvelu se podařilo zkolonizovat Netflix prakticky toutéž strategií, která v minulých letech tak účinně zafungovala u „avengerovských“ blockbusterů. Jednotliví superhrdinové, Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage a Iron Fist, se nejprve představili v samostatných seriálech, aby se následně všichni spojili v nadcházející týmové minisérii The Defenders. Proti nařčením z jisté řízené uniformity se dá možná namítnout, že tyto webové seriály jsou na rozdíl od pestrobarevných filmových marvelovek jaksi autenticky temné a že navíc dávají prostor menšinovým protagonistům (černošský Luke Cage) nebo feminismu (Jessica Jones). Právě tyto kvality jsou ale tím, co na Netflixu i na dalších VOD kanálech spoluvytváří určitou standardizovanou normu, směřovanou na mladé, liberální a etnicky různorodé celosvětové publikum. Tento typ „alternativy“ se tak stal součástí úspěšné prodejní strategie, neméně systematizované jako v případě filmového mainstreamu.

Není proto nijak překvapivé, že nový superhrdinský seriál Legion v těchto podmínkách zapůsobil jako prudce originální zjevení. Nápady překypující první sezóna o vysoce schopném mutantovi s disociativní poruchou osobnosti se od žánrově příbuzné konkurence vzdaluje především osobitým formálním pojetím. Showrunner Noah Hawley, který se po dvou sériích ceněné krimikomedie Fargo zařadil mezi autorská esa televize FX, tak s komiksovou předlohou naložil obdobně jako s kultovním filmem bratří Coenů – jako s odrazovou plochou, na níž může, při zachování tónu a/nebo několika základních prvků, vystavět vlastní svébytnou adaptaci. V případě seriálu Legion dokonce natolik svébytnou, že ji americký server IndieWire neváhal označit za „vypravěčskou revoluci v superhrdinském žánru.“ Takto přemrštěné tvrzení je na jednu stranu potřeba brát s rezervou, už jen proto, že revoluce předpokládá změnu paradigmatu, doprovázenou dalšími následovníky. Nepopiratelná výstřednost nicméně z Hawleyho seriálu dělá ve vztahu k současné komiksové produkci poměrně radikální alternativu, a to nejen proto, že se odehrává v univerzu paralelním vůči stávajícím x-menovským filmům. Podobně jako u snímku Logan: Wolverine, který také přehazoval dějovou výhybku do samostatné slepé uličky, se ale i tady ukazuje, že ta nejodvážnější komiksová audiovize dnes vzniká mimo obsesivně provázané franšízové pavučiny.

Na první pohled Legion opodstatňuje svoji vychýlenost mentální nestabilitou hlavního hrdiny Davida Hallera, jenž v úvodu, coby dosud „nevyoutovaný“ mutant s netušenými superschopnostmi, tráví dny v sanatoriu pro duševně choré. S popkulturně již mnohokrát vytěženým prostředím psychiatrické léčebny se ještě v pilotu pracuje zdánlivě nepřekvapivě a otrocky. Nechybí smyšlená našeptávačka Lenny ani terapeutické skupinové sedánky. David si navíc tyto své „příhody z blázince“ vybavuje zpětně coby zajatec vládní agentury, což jej řadí do už tak přelidněné skupiny televizních nespolehlivých vypravěčů. Rutinní odškrtávání ze seznamu oblíbených „TV tropes“ ale ustává poté, co se David ocitá ve výzkumném centru vedeném spřízněnými mutanty. Místo pouhého zpochybňování viděného, doprovázeného sledem překvapivých odhalení, se tu do popředí dostává jiná „dominanta“: různé formy zdvojování, případně několikanásobného zmnožování figur, rovin fikčního světa, časových pásem i příběhových vzorců.

Všudypřítomné dublování začíná mezi postavami. V těle postaršího mutantského vědátora Caryho například přebývá o poznání mladší dívka Kerry, která podle potřeby z jeho těla vystupuje a účastní se společných misí. Symbiotické pouto mezi nimi ovšem přetrvává i na dálku, což zejména při fyzickém souboji ústí v elegantní, křížově sestříhanou „baletní“ scénu synchronního pohybu. Během řízených návštěv Davidových vzpomínek, jichž se účastní také další členové týmu, se souběžně překrývá několik různých hledisek. Nejen že tu pozorovatel David spolu s ostatními sleduje sám sebe v dalších inkarnacích, ale při střetu se svými skrytými démony najednou vidí více než druzí. S blížícím se koncem sezóny potom dochází jak k vrstvení celých epizodických bloků (matoucí návrat do kulis blázince zosnuje padouch Amahl Farouk), tak ke vstupům do paralelních dimenzí. Během vrcholných přechodů napříč myšlenkovými paláci, astrálním světem a „běžnou“ realitou seriál připomíná zběsilou nápodobu němých filmů ve stylu Guye Maddina, v níž hrdinové nosí kouzelné brýle jako z hororu Jsou mezi námi a zachraňují přitom své parťáky, zmražené v „nolanovsky“ zpomalené dějové linii.

U takto vypravěčsky členitého, labyrintického díla, zahuštěného četnými prolínačkami, kamerovými vruty a sytě barevnými filtry, se pochopitelně nabízí otázka, čemu to všechno vlastně slouží. Nebyl by to Hawleyho počin, kdyby v něm sem tam nezaznívaly filozofující výroky související s rozkrýváním schizofrenně rozpadlé identity („Kým jsme, když ne příběhy, které si vyprávíme?“). Převážně však seriál rozjíveně prozkoumává možnosti televizní komiksové fikce, která dnes jinak, hudební terminologií řečeno, schematicky omílá sloku-refrén. Legion oproti tomu evokuje spíše art-rockové songy skupiny Pink Floyd, jejíž vlivné album Dark Side of the Moon tu ostatně bylo jednou z hlavních inspirací. Stejně jako v písních s dlouho gradovanými kytarovými sóly a instrumentálními kudrlinkami, je i tady snadné se ztratit, ale právě to mimo jiné dělá ze sledování Hawleyho seriálu tak pohlcující a vzrušující zážitek.