Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Těžko si představit jakýkoli okraj, který by existoval bez souvztažnosti vůči středu. Stejně tak okraje kinematografie, jak je reflektují jednotlivé texty přítomného tématu, můžeme vnímat ve dvou leckdy komplementárních pólech, různě se vztahujících k silnějšímu středu. Na jednom z těchto periferních pólů se nachází tvorba, jež nabízí levnější a mnohdy i provokativnější varianty produktů, než jaké vznikají v centru (exploatační, „béčkové“ či amatérské filmy). Na druhém pak nalezneme tvorbu, která nastavuje centru zrcadlo nebo přímo vědomě podrývá jeho ustálené strategie reprezentace. Ať už svou formální originalitou, zviditelněním opomíjených témat či způsobem oslovení publika dokonce může vytyčovat cestu vpřed nebo proniknout z „okraje“ do „středu“ (filmy experimentální či avantgardní povahy). V tématu se soustředíme na několik případů a trendů, jež volně propojuje právě jejich výchozí pozice mimo mainstream a které shodně dokládají, že co je na okraji, nemusí být nutně nezajímavé nebo špatné.

Hned první text naznačuje způsoby, jak filmy realizované spíše na periferii mohou vcelku výhodně parazitovat na kinematografickém centru. Antonín Tesař se na příkladu společnosti Asylum zabývá „kopírkami“ komerčních hitů, které i přes svůj béčkový háv dokážou díky úspěšnému marketingu vyvolat nezanedbatelný mediální a divácký ohlas. U okrajů reagujících na střed se zdržíme ještě v následujícím příspěvku Jiřího Blažka. Ten představuje fenomén nacisploatace – italské snímky ze sedmdesátých let vytěžující nacistickou ikonografii, jež byly dobovou kritikou označovány za pornografii. Další dva texty naopak směřují k formálně experimentálním či jinak průbojným tendencím, které se vůči centru vymezují nebo do něj mají šanci zasáhnout. Tereza Krobová přibližuje vývoj tzv. interaktivních filmů, v nichž se pomalu rozplývají hranice mezi médii filmu a počítačové hry. Rozostřeným mediálním hranicím se věnuje také Janis Prášil, který nás v posledním textu tématu seznámí s žánrem poetry-filmu a s dílem experimentálního básníka Jaromíra Typlta, jenž je v současnosti nejvýraznějším českým představitelem tohoto trendu.