Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Podívej, horizontála jaksi postihuje naší pozici ve světě jsoucím, v onom hmatatelném světě, který nás bezprostředně obklopuje. Ovšem vertikála postihuje právě ty možnosti, které máme jaksi v té sféře duchovní, že? Podívej se nahoru, dívej se nahoru a přemýšlej.“ Tak nás Sláma v debutových Divokých včelách poprvé uvádí do světa svých postav. Po novovlnně syrovém a rozverně poetickém reji divoženek z lesní brigády autor úvodní dialog pointuje:

„Zajímá mě, jestlis přemýšlel o tom, o čem jsme mluvili naposledy.“ „A o čem jsme mluvili, tato?“

„No, o potřebě vertikality.“ „Tak, tak o tom jsem nepřemýšlel.“

Humorně dojemná konverzace vyznačuje bludný kruh, v němž Slámovi hrdinové přebývají a z nějž jim povětšinou není souzeno vykročit. Pokus vymanit se ze svého geneticky determinovaného osudu je pak režisérovým univerzálním syžetem, který variuje napříč sociálně slabými komunitami v žánru zdánlivě smířlivého dramatu.

V Bábě z ledu Sláma poprvé opustil prostředí společenské i geografické periferie a vydal se do Prahy sledovat emancipaci zralé ženy. Osud šedesátnice, cele podrobené potřebám své rodiny, se začne radikálně měnit po seznámení s partou otužilců. Jejich zdravá spontaneita, tak cizí Haninu naordinovanému životu, zasáhne ji i vnuka Ivánka. Sbližováním s Broňou a jeho družkou, slepicí Adélou, se Haně otevírají nové horizonty a postupně přehodnocuje dobrovolné otroctví, do kterého ze zvyku upadla.

Hanin submisivní charakter zprvu postrádá jakoukoli schopnost samostatného uvažování i projevu. Mechanické plnění tužeb infantilních synů, případně jejich manželek, přijímá vdova jako danost. Stejně automaticky vstřícně přistupuje k samorostlému naturelu Broni. Jeho nonkonformní chování a smýšlení zato představuje kulturní šok pro Haninu rodinu. Kontrast mezi oběma póly, mezi nimiž se Hana nachází a hledá, Sláma přísně odlišuje v ohledu světonázoru i estetiky.

V odtažitém luxusu designového apartmánu finančně prosperuje, ale emočně strádá nafintěný párek ekonomicky úspěšnějšího příbuzenstva. Zato Broňův obytný autobus s vestavěným kurníkem je demonstrován jako ráj, hřejivý úkryt před nepřízní osudu i přírody (pak samozřejmě není divu, že po ztrátě takového útočiště dostane slepice Adéla vleklou depresi). I moderní technologie jsou bezvýhradně vnímány jako čiré zlo hatící rodinné vazby. Oproti tomu staromilská láska ke knihám – byť přerostlá v zhoubnou obsesi – může v konečném důsledku stmelit rodinu. Zimní lázeň představuje pro jedny očistnou kúru a upevnění zdraví a pro druhé nevyhnutelné podchlazení a zápal plic. Broňova přirozená moudrost ve všech ohledech převyšuje lifestylově měšťácké předsudky Haniných dětí.

Jenže čím důsledněji se Sláma snaží vměstnat charaktery do schematických opozic, tím unyleji začíná binárně zkonstruovaný svět vypadat. Mimo ústřední dvojice působí ostatní postavy jen jako figurky, jimž zapomněl autor vdechnout život. Často je dokonce charakterizuje jediný rys: Ivan je bohatý a jeho povýšená manželka se umí dobře oblékat. Petr je od reality odtržený kunsthistorik, jeho manželka Věra má sešlapané boty. U postavy Tatiany Vilhelmové je dokonce těžké zachytit její jméno, které asi není ani důležité, protože její jediná funkce (a jediný emoční výraz) spočívá v konstantním zpruzení, jehož původ se už nezkoumá. Jak potom procítit rozhodnutí opustit manžela, které těžko bude pramenit jen ze znechucení nad tchyninou novou známostí? S trochou nadsázky by vlastně šlo říct, že konzistentně vyhraněný charakter prokazuje ze čtyřech hlavních hrdinek snad jen slepice Adéla.

O to záživnější jsou momenty, kdy se Sláma noří do prostředí autentických otužilců a v mlžném oparu zimní řeky (kamera Diviš Marek) prohlubuje intimní splynutí dvou postarších duší. Šedesátnická lovestory naštěstí postrádá lascivní podtext titulů Líbáš jako… a neohrabaná něžnost rodícího se vztahu se Slámovi daří zachytit podivuhodně plasticky, včetně nelehké sexuální scény (pomineme-li zbytečné přihlížející slepice a lubrikační pomůcky). Škoda jen, že kromě výchozího příběhu režisér jakoby sám rezignoval na „potřebu vertikality“ a eliminoval duchovní sféru postav, které se mohly kromě pobavení i relevantně vyjádřit k dnešku.