Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Život přečerpán / Já, Daniel Blake

Život přečerpán / Já, Daniel Blake

kritika / Martin Mišúr / 22. 4. 2017

Jan Zábrana v jedné své jízlivé poznámce postavil do kontrastu dvě knihy, sociologickou studii života v Harlemu, založenou na rozsáhlém výzkumu a podepřenou mnoha daty, a Zábranou přeložený román Prezydent krokadýlů Warrena Millera, nevybíravou výpověď o potyčkách gangů v černošském ghettu. Sociolog objasnil sociální předpoklady tamního marasmu patřičně, leč suše a nezúčastněně. Miller analytický výklad nepodal, přesto měl Zábrana dojem, že ucelenější představu o Harlemu získal z jeho knihy.

Ken Loach objevil způsob, jak adekvátně spojit obě polohy. Levicový režisér po desetiletí natáčí filmy, ve kterých dokládá jak mimořádnou sečtělost a znalost souvislostí, tak schopnost bezprostředně zachytit sociálně vyloučené hrdiny. Empatie se u něj přitom zpravidla nerovná plakátové idealizaci nebožáků nebo zkrášlování bídy. Na jeho hrdinech naopak často ulpívá množství pomyslných nečistot: mluví hrubě, nesrozumitelně, v osobních vztazích často selhávají, někteří o sebe příliš nedbají, vzdělání se jim nedostává.

Jednu z těchto nečistot – humpolácké vyjadřování – staví Loach ve filmu Já, Daniel Blake do popředí, respektive do protikladu k uhýbavé rétorice úřadů, kteří protagonistovi po infarktu v nepřehledném systému vysvětlují, proč nemá nárok na sociální dávky. Zatímco Daniel Blake mluví bez přípravy, místy mu přeskakuje hlas a glosuje absurdity kousavými narážkami, zástupci organizace na podporu nezaměstnaných mluví strojovým, odlidštěným tónem, který připomíná audiolekce angličtiny pro začátečníky, a emoce vyjadřují pouze vzácně. Tahle odměřená, komisní dikce působí v situaci, kdy hrdinovi jde v podstatě o přežití, nepřístojně a dokáže adresáta ponížit bez použití jediného vulgarismu. Není náhoda, že mnoho těchto rozhovorů absolvuje Daniel telefonicky, tedy ještě anonymnějším odlidštěným způsobem. V jedné scéně film ukazuje, že pokud se některý zaměstnanec úřadu smiluje a zamýšlí obejít pravidla, záhy narazí, neboť úředníci dohlížejí na sebe navzájem a sledují, jak kdo plní normy instituce. Loach nenápadně zprošťuje jednotlivce pracující v této mašinerii viny a naznačuje, že všichni bez výjimky jsou oběťmi cynických pravidel.

Tato pozorování předkládá Loach neobyčejně srozumitelně, až kazatelsky, ale zároveň v sobě nezapře aktivistu. Daniel ke konci filmu provádí spontánní antisystémový happening a jeho kamarádka Katie na závěr prosloví řeč, jež vše pro jistotu ještě jednou shrne. Její postava vnáší vážnost a postupně tlumí počáteční humor filmu. Režisér si tím zabezpečí, že občasné pousmání nepřehluší hněv a bezmoc, které pramení z očividné nespravedlnosti. Těmto emocím a úsilí natočit přístupné dílo pak Loach poněkud podbízivě podřizuje vlastní styl. Zahlazuje například jiné než jazykové nečistoty: ve filmech Lůza nebo Jmenuji se Joe měli hrdinové téměř neustále špinavé oděvy a doma či v práci tak neuklizeno, že se deratizace zdála nevyhnutelná. Naproti tomu Daniel i Katie žijí přese všechny nesnáze v relativně hygienickém prostředí a interiérové scény si zachovávají jistý půvab. Loach dále líčí Daniela coby víceméně příjemného společníka, což opět neplatí pro mnohé hrdiny jeho dřívějších filmů, kterým je mnohdy lepší vůbec nepřijít do cesty (Andělský podíl) nebo je naopak inzultovat, aby se jim krapet rozsvítilo (Smůla na patách).

Snímek pochopitelně lze chápat prostě jen jako další z mnoha variací na kafkovské motivy. Některé jeho kritické výpady zase připomínají žehrání starého pána. Film obsáhle zdůrazňuje, že Daniel ani trochu nerozumí počítačům, ale úřednické postupy od něj vyžadují dost vysoký stupeň internetové gramotnosti. Přesto právě obnažení byrokratického jazyka je pro film klíčové. Historikové a politologové důkladně popsali rétoriku nacistické či komunistické moci. Loach nás pobízí, abychom se podívali na řeč dnešní moci v její obzvláště odporné podobě formulářů, motivačních dopisů, strukturovaných životopisů nebo osobních ohodnocení. Namísto sociologické analýzy nám k ní Daniel Blake podává prozaický komentář: „Je totálně k zblití.“

Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, UK, Francie, Belgie, Německo, 2016, IMDb)
Režie: Ken Loach, scénář: Paul Laverty, kamera: Robbie Ryan, střih: Jonathan Morris, hudba: George Fenton, hrají: Dave Johns, Hayley Squires, Dylan McKiernan, Briana Shann ad., 101 min., distribuce: Film Europe  (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, UK, Francie, Belgie, Německo, 2016, IMDb)
Režie: Ken Loach, scénář: Paul Laverty, kamera: Robbie Ryan, střih: Jonathan Morris, hudba: George Fenton, hrají: Dave Johns, Hayley Squires, Dylan McKiernan, Briana Shann ad., 101 min., distribuce: Film Europe  (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Přečteno 1162x

Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Já, Daniel Blake

****  CINEPUR (2.8)

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nejvíc nominací na Zlaté glóby získala romance Tvar vody

Pokračování seriálu Sedmilhářky bude režírovat Andrea Arnold

Berlinale zahájí animovaný Psí ostrov Wese Andersona

Editorial 114: Visegrádská animace

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci

Polsko: Na hraně emocí i žánrů

Chvála soudržnosti i rivality / Současný stav visegrádské animace


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vlamovat se do jakýchkoli dveří / Poslední rodina

Moratorium na neotřelé postupy / Mžitky

Ave, Caesar! / Engels, který štěká


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (192) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #110 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Pravda neexistuje / Jackie (Tomáš Gruntorád, kritika)

Tvorba emocionálních krajin / Květa Přibylová (Kamila Boháčková, profil)

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení (Antonín Tesař, kritika)

Obyčejný žal / Místo u moře (Martin Šrajer, kritika)

O čistotě duše & kvalitě masa / Berlinale 2017 (Aleš Stuchlý, report)

Béčka pro nové milénium / Produkce společnosti The Asylum (Antonín Tesař, téma)

+ více...