Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pětiletý indický chlapec Saroo se jednoho dne ztratí ve vlaku, který jej odveze tisíce kilometrů daleko od jeho rodiny. Během následné cesty vstříc alespoň trochu důstojným zítřkům několikrát na poslední chvíli vyvázne ze spárů padouchů. Při jednom z útěků se třeba v tunelu tak tak vyhne linkovému autobusu. Podobné vsuvky propůjčují Lionovi nadsázku dobrodružného filmu, ale opakované bezmocné pohledy do kamery jej spolehlivě vracejí na pole vlastní když ne angažovanému, pak alespoň vážně míněnému dramatu.

Oproti řadě sociálních dramat, kde hlavní hrdina reprezentuje zaměnitelnou součást obrovského davu, se tu tvůrci soustředí na postavu, která v mnoha ohledech vystupuje z průměru. Tento aspekt navíc tlačí do popředí až příliš úpěnlivě. Dětskou a ve druhé polovině i dospělou variantu titulní postavy totiž neustále vytrhávají z množiny těch, kteří ji obklopují. Pravidelně ji stavějí do centra dění i filmového obrazu, například tím, že zvolené kamerové úhly ostentativně zdůrazňují její fyziognomii. Saroo v podání Sunnyho Pawara je nejprve menší než všichni kolem, ale po skoku o dvacet let dopředu zase jeho nový představitel Dev Patel většinu ostatních jednajících postav skoro o hlavu převyšuje. Lion nechce být pouze další z řady tklivých variací na homérovské eposy nebo dramatem těžícím z tematizování chudoby rozvojových zemích. Na poli celovečerního filmu debutující Australan Garth Davis to dá zřetelně najevo nejpozději jedním ze závěrečných titulků, jehož prostřednictvím naposledy upozorní na nutnost pomoci ze strany dojatého publika, včetně zmínění zastřešující webové adresy. V tu chvíli končí veskrze (ne)uvěřitelný příběh jednoho muže, který se díky moderním technologiím a podpoře svých blízkých dokázal vzepřít osudu doživotně vykořeněného člověka.

Nejsvěžejším prvkem filmu se docela paradoxně jeví zjištění, že navzdory tématu, které k tomu vybízí, rezignuje na akcentování módní otázky rasismu a multikulturalismu. Barva kůže, třídní původ a náboženské nebo jiné zvyklosti život dospělého Sarooa nekomplikují. V Austrálii naráží výhradně na lidi, kteří jej chápou jako sobě rovného jedince stiženého krutým osudem a snaží se mu vyjít co možná nejvíce vstříc. Autoři filmu však podobné pokrokovosti nedosáhli. Lion totiž trpí stejnými neduhy jako jiné „zápaďácké“ pokusy o věrné proniknutí do indického prostředí. Podobně jako třeba v Milionáři z chatrče je zde patrný rozpor mezi dokumentárně laděnými náladotvornými záběry prostředí, kde se děj odehrává, a těmi nesoucími dramatické napětí. Nejde ani tak o vyumělkovanou fotogeničnost vybraných herců jako spíš o celkový charakter filmu determinovaný čítankově zjednodušujícím traktováním problémů skutečných lidí živořících hluboko pod hranicí chudoby (viz například zbytečně opakované upozornění, že i ženy se někde musejí živit taháním těžkých kamenů). Nánosy špíny na tvářích bezbranných za takových okolností působí ze všeho nejvíce jako poetizující doplněk situace, pod jejíž povrch se publikum nemá šanci dostat.

Narativně si Garth Davis spolu se scenáristou Lukem Daviesem pomáhají klasickými prostředky typu zatmívaček a dialogů vysvětlujícím myšlenkové pochody postav skrze pravidelné střídání záběru a protizáběru. Dávkování klíčových informací ze života skutečného Sarooa Brierleyho využívá v první polovině filmu zřetelné zkratkovitosti, kdy se jednotlivé eskapády vrší jedna na druhou příliš rychle na to, aby samy o sobě stihly zanechat patřičný dojem. Naopak jeho pozdější rozhodnutí zjistit za pomoci internetu, ze které části Indie pochází, má prostoru zbytečně mnoho. Nápomocnými se mu stávají především výhody nejdůležitějšího glóbu 21. století, aplikace Google Earth. Lion jí dělá trpělivým vysvětlováním jejích výhod skutečné lví službu. Z divácky přístupného příběhu na téma hledání vlastních kořenů se však tím pádem celkem automaticky stává především marketingovým produktem jedné nadnárodní společnosti.