Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Stopy toho, že se ze Sherlocka stává "postfaktická" detektivka, se objevily už v rozporuplně přijaté třetí sezóně. Jindy nadlidsky brilantní vyšetřovatel se pod přívalem indicií začínal ztrácet; vizualizace jeho myšlenkových pochodů najednou nepřipomínaly virtuózní houslová sóla, ale zmatené fidlání panikařícího začátečníka. Než že by se Holmes měnil v „obyčejnou“, chybující lidskou bytost, choval se pod tlakem jako porouchaný superstroj, který v sobě objevil nezvladatelné impulzy.

Mezní situace a odzbrojující zvraty byly pro seriála Stevena Moffata a Marka Gatisse typické od počátku. Místo deduktivní vyšetřovatelské logiky v nich ale tentokrát získávaly navrch krajní alternativní řešení a těžko zkrotitelné emoce, jako když Sherlock v závěru minulé série jednoduše odprásknul arcipadoucha Magnussena. Letošní, opět velmi polarizující seriálová sezóna pak v tomto směru zachází ještě dál a Holmesovu charakteristickou vyšetřovací akrobacii posouvá do roviny naprázdno skákaných čtverných salt.

První otevřený výsměch Sherlockovým ultrakomplikovaným myšlenkovým pochodům přichází v nejslabším úvodním dílu Šest železných dam, v němž detektiv „zázračně“ vystopuje až do Maroka Watsonovu manželku, ve skutečnosti bývalou vládní agentku s barvitou služební minulostí. Když detektiv na překvapenou Mary roboticky vyrchlí cosi o padesáti matematických a psychologických modelech, které se ve svém pátrání údajně využil, svůj monotónní vodopád slov ve finále zakončí suchou poznámkou, že ve skutečnosti prostě do její flashky napíchnul štěnici.

Ještě radikálnější odmítnutí Holmesových suverénních investigací nabídne následující epizoda, do češtiny nepřesně přeložená jako Skomírající detektiv (v originále The Lying Detective). Jakkoli tu má Sherlockovo kokainové „skomírání“ nepochybně své místo, mnohem důležitější se ukáže být pečlivě připravované entrée jeho maniakální, dlouho zapomenuté mladší sestry Eurus, která se vyjeví jako ta nejnebezpečnější manipulátorka. V několika převlecích zmate psychicky rozloženého Watsona, svého intoxikovaného bratra i nejednoho diváka, čímž se pasuje do role vrchního antagonisty nové série.

Rozhodnutí vytáhnout z rukávu ztraceného Holmesova sourozence, o němž se byť jen slůvkem nezmínil ani Arthur Conan Doyle, možná vypadá, jako by si sem našlo cestu z divokého fanfikčního blogu. Jedná se ale o krok, který zapadá do širší strategie tvůrců vpašovat do ryze nerdovské „bromance“ výraznější ženský element. Začalo to už v Přízračné nevěstě, loňském jednodílném speciálu, v němž marginalizované, utlačované ženy ve viktoriánské Anglii zformovaly jakési tajné společenstvo a v kostýmu smrtky se svatebním závojem se mstily mužům, kteří na nich napáchali zlo. Do podobně akčních pozic se ve čtvrté sezóně dostává nejen Eurus, ale také Mary. Vše odstartuje až směšně melodramatická oběť Watsonovy manželky, která na konci Šesti železných dam plavmo skočí do dráhy smrtící kulky, a zachrání tak strnulého Holmese. Otřesenému Watsonovi se pak Mary zjevuje i „ze záhrobí“ a později, skoro jako bondovská M, odhaluje svoje promyšlené plány z předem natočeného videozáznamu. Zrnité obrazovky okupuje v Posledním případu také psychotická Eurus, která Sherlocka, Watsona i Mycrofta lstivě vláká do svého přísně střeženého vězení, kde nezvykle bezmocnou trojici podrobí na dálku několika brutálním testům. Mužští hrdinové, zvyklí na svoji racionální převahu, se tak najednou jen stěží vymaňují z vlivu mocnějších žen, jež vplouvají do jejich zranitelné psýché a získávají jistou, třeba jen dočasnou kontrolu nad jejich osudem.

Není to ale tak prosté. S opravdovou emancipační politikou, která by do seriálu vnesla prokreslené ženské postavy, Sherlock nadále nemá nic moc společného. Eurus a Mary mají spíše podobu přízraků, zhmotňujících se v myslích maskulinních protagonistů, kteří tyto feminní duchy musí vymýtit, aby se společně mohli vydat s čistou hlavou za dalším dobrodružstvím. Nejen kvůli svým několikanásobným twistům tak seriál v této řadě vypadá jako matrjoška, která pod nekonečnou řadou otevírajících se skořápek skrývá stále tutéž bezduchou, jednoduše namalovanou dívčí tvář.

Postfaktického detektiva z krize dostane až to, když svoji narušenou sestru soucitně obejme a věnuje jí konečně pozornost, jíž se jí v dětství nedostávalo. Jenže ani v této chvíli seriál nemá šanci vyprovokovat k dojetí. Hrátky s maximálně vyšponovanými emocemi zde slouží dalšímu zběsilému experimentu, na jehož konci jako by měla být ta nejvýstřednější detektivní fikce. Ve chvíli, kdy se Moffatovi s Gattisem podařilo vyšetřování zbavit téměř jakékoli relevance nad rámec efektní piruety, se zdá, že se Sherlock sám vmanipuloval do slepé uličky.