Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zlatokopka, která je odhodlaná si svým půvabem podmanit televizní akademiky. Majestátní plachetnice mimořádných řemeslných kvalit, do jejíchž zdobných útrob stavitelé rovnou zabudovali poličku pro řadu zlatých sošek. Metafor popisujících seriál The Crown jako blyštivou, ale jinak přece jen poněkud mdlou „návnadu na Emmy“, se po jeho listopadovém uvedení objevilo hned několik. Nákladné dobové drama Netflixu o životě britské královské rodiny se skutečně pyšní okouzlující výpravou. Až by se mohlo zdát, že vedle elegantně oděných historických figur, cukrkandlových interiérů a manýristických kompozic se vytrácí některé atributy, které jsme si od prestižních televizních produkcí zvykli vyžadovat – komplexnost vyprávění i postav, ochota netriviálně se zabývat relevantními tématy. Pravdou je, že The Crown častokrát zvolní tempo a ponoukne k ničím nerušenému úžasu, ať už z palácových hal, davových ceremoniálů nebo exotických krajin. Zároveň ale svůj vztah k obrazům panovníků a jejich idealizaci nesčetněkrát zásadně zkomplikuje. Dokonce by se dalo říct, že fascinace vnitřně rozpornou, strnulou dokonalostí je tu záměrně vepsána do textury mnoha záběrů a dialogových výměn.

Showrunnerem seriálu je ostatně britský dramatik a scénárista Peter Morgan (Frost/Nixon, Rivalové), pro jehož tvorbu je pnutí mezi veřejnou image slavných osobností a jejich skrytou tváří typické. Z ikonických figur, jež jsou „větší než život“, Morgana uhranula zejména Alžběta II. Podle jeho scénáře vznikl snímek Královna o událostech kolem smrti princezny Diany a později také divadelní hra Audience u královny, pojatá jako sled zákulisních jednání britské panovnice s ministerskými předsedy. Právě tato hra stála u zrodu seriálu The Crown, který se ve své úvodní sérii vrací do doby Alžbětina mládí a jejího časného nástupu na trůn.

Od prvních epizod je zřejmé, proč Morgan s takovou oblibou nahlíží zrovna za zdi Buckinghamského paláce. Instituce královské rodiny – a té britské především – je natolik obtěžkaná věky udržovanými nařízeními, tradicemi a pravidly, že se na jejich pozadí mohou odehrávat jak okázalé mediální výstupy, tak všednodenní kancelářská dramata. Z těchto malých a velkých kolizí seriál vytváří několik ústředních dějových linek, jež se vinou napříč deseti hodinovými díly: Alžbětiny manželské rozepře s poněkud upozaděným princem Filipem, zakázané milostné pletky a nemístné veřejné výboje mladší princezny Margaret a královnino otrkávání ve věcech politických – především v konfrontaci s váženým protihráčem, ale i mentorem Winstonem Churchillem. Je to přitom ornamentální styl, jenž na někoho může působit dojmem prosté dekorace, který tato dramata zintenzivňuje a nuancuje.

Hraniční ukázka stylistické opulence přichází během okružní cesty Alžběty a Filipa po zemích Commonwealthu. Slavnostní průjezd královského auta městskou hlavní třídou vyhlíží zevnitř vozu jako hyperreálný sen. Oslňující záblesky fotoaparátů a vzduchem poletující konfety tvoří neprostupnou hradbu, zpoza které na jedné straně kyne davům mírně se usmívající Alžběta a na straně druhé vše nezúčastněně pozoruje její lehce otrávený choť. Extrémně přesvícený záběr je zhmotněním okrasné úlohy britských monarchů ve slow motion – zbaveni reálných vládnoucích pravomocí vjíždějí do svých kolonií jako vyumělkovaní manekýni na přehlídkové molo. Nedlouho poté, tentokrát v relativním soukromí provizorního sídla, naopak sledujeme nekontrolovaný výbuch přirozenosti, jako by pod oficiálním make-upem prosvitly vrásky dlouho vrstvených partnerských neshod. Když vášnivá domácí hádka vyžene Alžbětu a Filipa až na zahradu, překvapí je opodál stojící štáb filmařů. Je to přitom objektiv kamery, nechtěně namířený přímo na rozzuřenou dvojici, jehož pohled probíhající svár okamžitě zastaví. Je nepřípustné, aby se záznam haštěřivého výstupu dostal na veřejnost. Nejen proto, že by snad způsobil bulvární aféru, ale protože by hlavně odhalil, že i takto vznešená rodina je jako každá jiná.

Zatímco Alžběta podniká svoji několikatýdenní zahraniční cestu, doma v Británii připadají reprezentační povinnosti výjimečně na vzpurnou Margaret. Ta se jich dle očekávání ujímá s gustem rozverného děcka, svým bezprostředním projevem sklízí smích a sympatie, ale jak později zjišťujeme, dopouští se i několika urážek. Když si Alžběta po svém návratu zavolá Margaret na kobereček, sesterský střet příhodně doprovází subtilní práce s barevným tónováním celé scény. V potemnělé místnosti jsou obě ženy oblečené v hnědé – nekonvenční, odvážnější Margaret přichází v kalhotech, Alžběta, které protokol není na obtíž, ji čeká v klasických uměřených šatech. Rozhovor brzy přeroste v emotivní výměnu názorů. „Margaret, vždyť máš svobodu, nemusíš nic, než si ji užívat.“ „Myslíš, že mám volnost? Pořád jsem ve tvém stínu, ta přehlížená.“ „To zní božsky.“ „Co máš ty, zní božsky.“ V tu chvíli následuje střih na obě mlčící sestry, které z profilu, usazené naproti sobě a zahalené v tlumeném šerosvitu, tvoří dvě od sebe nerozeznatelné siluety. Výrazné stínování, stejně jako důmyslná volba kostýmů, tak pomáhá vyjádřit ambivalentní postavení žen, jež v tu chvíli samy zjišťují, že navzdory zjevným rozdílům sdílí vůči sobě stejné pocity.

Povinnost splynout s takřka nadpozemskou institucí tu kontrastuje s touhou překračovat hranice svazujících rituálů, každá z možností si ale vybírá určitou daň. V této přehlídce korunovačních klenotů tak nejsou důležité jen zářivé insignie, ale především dilemata lidí, kteří je musí nosit. The Crown je na poměry internetové televize vzácně vyrovnané, precizní dílo, jehož stylistické drahokamy nejsou pouhou ozdobou, nýbrž neoddělitelnou součástí niterných zápasů o právo na vlastní identitu a svobodu v otázce citů a emocí.