Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nepravý muž

Nepravý muž

téma: Alfred Hitchcock / François Truffaut

Uplynulo už dva a půl roku od chvíle, kdy jsme se já a můj přítel Claude Chabrol seznámili s Alfredem Hitchcockem – spadli jsme do zamrzlého bazénu ve Studio Saint-Maurice a to přímo před jízlivým a později soucitným pohledem samotného mistra strachu. O pár hodin později jsem za ním přišli znovu, samozřejmě s novým magnetofonem, protože ten "utopený" se již nedal znovu použít.

Cílem našeho rozhovoru bylo přimět Hitchcocka k tomu, aby si uvědomil, že jeho soudobé americké filmy jsou lepší než ty dřívější anglické. Nebylo to zase až tak složité.

V Londýně po mně někteří novináři chtějí, abych jim řekl, že vše, co přichází z Ameriky, je špatné. V Londýně jsou silně protiameričtí, nevím proč, ale je to tak.

Hitchcock nám vykládal o ideálním filmu, který si jednou natočí jen tak pro své pobavení a který si bude promítat na stěnu v salónu, jako si tam jiný pověsí třeba obraz.

Ale ten váš ideální film bude mít blíže k I Confess nebo k Lady Vanishes? ... Oh, k I Confess! ... I Confess?

Ano, samozřejmě, tak například teď mám námět, který mě velmi láká. Je to asi tak dva roky, jeden hudebník z newyorského Stork Clubu se vracel kolem druhé hodiny v noci domů a u dveří ho zastavili dva muži. Vzali ho do různých míst a ptali se lidí: "Je to ten muž? Je to ten muž?". Jednoduše, byl zadržen za přepadení. Byl absolutně nevinný, ale musel přetrpět proces a to všechno. Jeho žena z toho všeho nakonec zešílela a zavřeli ji do blázince, kde je dodnes. Během procesu jeden porotce, který byl pevně přesvědčen o vině obžalovaného, přerušil výslech svědka a řekl: "Opravdu tohle musíme poslouchat, vaše ctihodnosti ?" Malé porušení protokolu, ale proces musel být anulován a zatímco se čekalo na nový, chytili skutečného pachatele a ten se přiznal. Myslím, že to bude moc zajímavý film, když to vše ukážu očima onoho nevinného muže, který musel riskovat svou kůži pro jiného. I když jsou k němu všichni moc milí a příjemní, když řekne: "Jsem nevinný," oni mu odpoví: "Ale samozřejmě, ovšem že jste." Vše je to tak hrozné. Rád bych z té zprávy udělal film. Bude to moc zajímavé. Víte, v takových filmech je nevinné vždy ve vězení, ne na plátně. Vždycky je tu nějaký novinář nebo detektiv, který se ho smaží odtamtud dostat, ale nikdy to nevidíte očima toho zadrženého. A to bych moc rád udělal.


Před rokem jsem se z amerických novin dozvěděli, že Hitchcock natáčí film The Wrong Man a nebylo až takovým problémem zjistit, že jeho podkladem je právě tato novinová zpráva.

Hitchcock nikdy nenatočil film, který by mu byl tak blízký, ale i tak je možné, že zklame jak příznivce napětí, tak i anglického humoru, jelikož je v něm málo napětí i humoru, ať již anglického či jakéhokoliv jiného. The Wrong Man je Hitchcockův nejčistší film od Lifeboat, je to pečeně bez omáčky, zpráva v čistém stavu a, jak říká Bresson, "bez ornamentů." Hitchcock není blázen, a tak pokud je The Wrong Man jeho prvním černobílým filmem od I Confess a byl-li natáčen úsporně na ulicích, přímo na místech děje, je to proto, že cítil, že jde o těžký a relativně méně komerční film než jeho předcházející snímky. Po dokončení filmu zřejmě znervózněl, protože místo jeho obvyklé epizodní roličky uvidíme tentokráte ještě před úvodními titulky jeho siluetu, která nás přesvědčuje, že to co uvidíme, je jiný film a že se to opravdu stalo.

Nemůžeme nesrovnávat The Wrong Man s filmem Roberta Bressona Un Condamné mort s’est echappéa bylo by hloupé, kdyby toto srovnání vyznělo v Hitchcockův neprospěch, protože jeho film se vyznačuje noblesou s níž vůbec nedbá o noblesu. Srovnání se stane ještě zajímavějším, když oba filmy dovedeme až k bodu, v němž jejich rozdílnosti osvětlí jejich podobnost.

Výchozí situace je identická: úzkostlivá rekonstrukce skutečné události, věrnost literární předloze je u obou stejná, protože Bressonův film je ve skutečnosti stejně vzdálen od textu poručíka Devignyho jako je ten Hitchcockův od zprávy v časopise Life. Chci říci, že pro oba – Hitchcocka stejně jako Bressona, je tato skutečná realita pouze jakousi záminkou, branou do druhé reality, která jediná je zajímá.

Zůstaneme-li u společných znaků, je nutné poznamenat, že byť stály Hitchcock a Bresson před stejným problémem, který řešili různými způsoby, sešli se ve více bodech. Například v projevu herců. Stejně jako Leterrier u Bressona je Fonda prakticky necitelný, ortodoxně neexpresivní, prakticky nehybný. Fonda není nic jiného než vzhled a jestliže je jeho chování více sklíčené než ono odsouzence na smrt, je to pouze proto, že není politickým vězněm, který je vězněn pro přesvědčení, které s ním sdílí polovina světa, ale obyčejný člověk, proti němuž svědčí veškeré okolnosti a který má s ubíhající dobou stále menší šanci prokázat svou nevinu. Nikdy nebyl Fonda tak krásný, tak velký ani tak noblesní, jako v tomto filmu, v němž přesto nemá na práci nic jiného, než propůjčit svůj vzhled ctihodného muže, jehož smutný a jasný pohled ho činní prakticky transparentním.

Dalším, ještě výraznějším společným znakem je fakt, že Hitchcock neumožňuje divákovi identifikaci s hrdinou dramatu, protože nás odsuzuje do role svědků: jsme stále s Hondou, v jeho cele, u něj doma, v autě i na ulici, ale nikdy nejsme na jeho místě, a to je u Hitchcocka inovace, protože veškeré napětí v jeho předcházejících filmech pochází právě z identifikace.

Hitchcock , režisér s velkým odporem ke změnám, dal tentokrát pocítit publiku silný emocionální šok naprosto jiného druhu, šok o hodně vzácnější než je to jeho obvyklé slavné mrazení. Výrazná společný znak: Hitchcock i Bresson vystavěli svůj film na náhodách, které by dobrého scénáristu dohnaly k šílenství – Fontaine zázračně uteče z vězení, výstup netrpělivého porotce zachrání Henryho Fondu; k tomuto skutečnému zázraku si Hitchcock přidal ještě jeden vlastní, který bude dozajista šokovat řadu mých přátel: Henry Fonda (který hraje ve filmu Itala a jmenuje se Balestero) je ztracen, čeká na druhý proces, ale nemůže dokázat svou nevinu, žena je v blázinci a matka mu říká: "Musíš se modlit."

A tak se Fonda před obrazem Ježíše Krista modlí: "Můj Bože, jedině zázrak mě může zachránit!" Detail Krista, prolínačka, záběr ulice, po níž jde muž, který vzdáleně vypadá jako Fonda, přibližuje se ke kameře, dokud se neocitne v detailu, jeho tvář se už vůbec nepodobá té Fondově. Tento záběr je dozajista nejhezčím v celém Hitchcockově díle a také je jeho shrnutím: je to přenos viny, téma dvojnictví, rozeznatelné od jeho prvních anglických věcí až po dnešek, upravované, vylepšované, prohlubované film od filmu. Právě tímto potvrzením víry v Prozřetelnost – i u Hitchcocka si vítr vane tam, kam chce – vrcholí a zároveň i končí veškeré podobnosti.

Bresson – to je dialog mezi duší a věcmi, vztahy jedněch k druhým. Hitchcock je lidštější, vždy posedlý nevinností a vinou, skutečně posedlý strachem z justičního omylu. Jako motto The Wrong Man by se dala použít tato Pascalova myšlenka: "Spravedlnost a pravda jsou dva hroty tak subtilní, že naše schopnosti jsou příliš tupé na to, aby je mohly přesně osáhnout. Jestliže se tak stane, hrot zmizí a zvýrazní se vše kolem, spíše to nepravé než pravé."

Hitchcock nám nabízí film o zatčení, o roli zatčeného, o zatčeném muži a o křehkosti lidských svědectví a spravedlnosti; tento film je dokumentem pouze zdánlivě a jeho pesimismus má blíže k  Nuit et Brouillard než ke Cayettovým filmům. V každém případě je to asi Hitchcockův nejlepší film, který zašel nejdále na cestě, ne níž se Mistr vydal již dávno.

(1957)

Z knihy François Truffaut, Les films de ma vie přeložila Jana Voplakalová

Přečteno 6251x

Článek vyšel v časopise Cinepur #13, květen 1999.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.6 /11

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #122

#122

duben 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

Úvod k tématu: Autor ve 21. století

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu

Úvod k tématu 119: FAMU

Úvod k tématu 118: Neonoir

V koloběhu krizí a proměn / Poznámky k vývoji argentinského filmu

Úvod k tématu č. 117 / Cine latino

Úvod k tématu 116: Jan Švankmajer

Úvod k tématu 112: České filmové obrození?


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Cinepur v Roxy: The Night of the Hunter


RUBRIKY

anketa (24) / český film (80) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (96) / fenomén (72) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (785) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (708) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (104) / reflexe (24) / report (106) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (43) / téma (885) / televize (99) / tisková zpráva (1) / událost týdne (231) / video (2) / videoart (16) / videohra (60) / web (42) / zoom (156)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #13, květen 1999

Z obsahu tištěného čísla:

Interview - Kragh-Jakobsen + zpověď k Mifunemu (Redakce, téma)

Dimenze vnitřku (David Skoumal, téma)

Markova Marnie (Michele Piso, téma)

Hitch a zlom v dějinách filmu (Karel Thein, téma)

The Lodger / Příšerný host (Leslie W. Brill, téma)

Na sever Severozápadní linkou (Stanley Cavell, téma)

+ více...