Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„Jsem glamour. Jsem skandál. Jsem budoucnost,“ velkohubě o sobě prohlašuje Nicolas Winding Refn. Samozvaný narcis a fetišista, který na tiskové konferenci v Cannes označil Larse von Triera, svého soupeře o titul dánského enfant terrible umělecké filmařiny, za zkrachovalého feťáka. Refnův pečlivě kultivovaný veřejný obraz kontroverzního auteura, zdá se, zasahuje také do toho, jak jsou přijímána jeho díla. Ta jsou už předem vyhlížena jako výstřední provokace, jejichž status titulů rozdělujících veřejnost poté stvrdí první novinářské projekce, na kterých se kromě očekávaného bučení nešetří ani hlasitými invektivami. V takové atmosféře pak bývá snazší připojit něco o režisérově duté manýře nebo pubertálním výtržnictví. Refnovu poslední „senzaci“, fashion horor Neon Demon, se ale s odstupem od festivalového šílenství vyplatí sledovat pokud možno nepředpojatě a s ohledem na širší souvislosti. Co svádí nazývat samolibou přehlídkou extrémních výjevů, ve skutečnosti funguje jako zrůdně pokřivený odraz módního průmyslu, v němž se na povrch derou jindy jen latentně přítomné posedlosti a distorze.

Refnovy výroky je těžké opomíjet i proto, že v nich autor ke svým snímkům nabízí vlastní, značně egoistické interpretace. „Dělal jsem film o tom, jak moc chci být slavný,“ říká o Bronsonovi. Snímkem Neon Demon zase režisér podle svých slov ukojil dlouholeté přání „vtělit se“ do krásné dívky, šestnáctileté Jesse, která (údajně stejně jako on) disponuje těžko zachytitelnou výjimečností. Film, v němž neodolatelná ingenue musí v krvelačné modelingové branži čelit kanibalistickým nájezdům závistivých sokyň, bychom tak mohli vykládat jako dílo reflektující autorovy „inkarnační“ obsese. Upírské choutky na kost vychrtlých modelek, prahnoucích po unikavém fluidu úspěšnější konkurentky, ale především účinkují jako zvrhlé znázornění transformačního charakteru módy jako takové. Ústřední role „proměny“ ve fashion kultuře je nejlépe patrná z plejády reality shows, v nichž se z účinkujících – zprvu nevzhledných bytostí v pytlovitých šatech – pod dohledem expertů postupně stávají k nepoznání jiní, mnohem atraktivnější lidé. Pokud ale televizní „makeovery“ naznačují, že ten správný outfit nás přibližuje k jindy nedostupným velvyslancům krásy, upřeně hledícím z obálek luxusních časopisů, Neon Demon takovou touhu obnažuje jako marný, sebepožíravý cyklus.

Hyperreálný styl, kterým Neon Demon rozrušuje konvenční časoprostor a proměňuje losangelská mola v abstraktní plochu tvořenou fosforeskujícími kosočtverci, bychom jistě mohli vztáhnout ke křivce Refnovy filmografie, jež se od počátečních pokusů o maximální věrohodnost ve volné trilogii Dealer záhy nasměrovala opačným směrem, ke striktně vyfabrikovaným kreacím. „Uvědomil jsem si, že autenticita je mýtus, kterého nikdy nedosáhnu,“ uvádí režisér. Neon Demon se však se svojí klinicky chladnou, smyslově zesílenou poetikou ocitá v záměrném protikladu k tomu, jak jsme zvyklí v médiích vídat velká módní jeviště. Nekonečné dokureportáže ze zákulisí různých fashion weeků totiž nejen „realisticky“ přibližují jinak odtažitý svět haute couture, ale současně využívají úspěšných příběhů mladinkých modelek, aby nenápadně působily jako uvěřitelná náborová videa. Nashromážděná frustrace a zloba z nepodařených castingů pak v Refnově snímku příznačně probublává ve výsostně opozičním tvaru temně fantaskních scén, v nichž přísně kontrolovaná mizanscéna praská ve švech pod tlakem nechutných oplzlostí a brakových motivů.

Značka NWR se tak s novým filmem stává ještě rozporuplnější než dřív. Refnova bizarní PR taktika prohlašovat v obleku od Prady cosi o punkovém nasírání establishmentu možná vyznívá juvenilně, ale neměli bychom ji brát na lehkou váhu jen jako divadélko pro novináře. Dánský režisér nenatočil další reklamu na Gucciho parfém, v níž se Blake Lively, zalitá zlatem, promenádovala jako nedostižná bohyně. V jeho posledním snímku naopak kolují strnulé umělotiny, které ke konci připomínají vyhladovělé medúzy. Neon Demon tak sice je filmem o módě, ale rozhodně není filmem módním – je sbírkou Gucciho třpytivých zvratek, soustem, které se příčí v krku.