Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jedna ze silných scén nejúspěšnějšího filmu Szabolcse Hajdua Bílé dlaně přibližuje rodinné zázemí hlavního hrdiny v době, kdy byl ještě malým chlapcem. Vrátí se domů vyčerpaný gymnastickým drilem a rád by se uklidil do relativního soukromí svého pokoje. Rodiče však právě hostí nějakého vysoce postaveného funkcionáře a nenapadne je nic lepšího než zaujmout pozornost důležité návštěvy bezprizorním ponižováním vlastní ratolesti. Celá sekvence čpí umaštěnou opilostí dospělých protagonistů a mimo jiné zevnitř ilustruje pokroucenost normalizačních hodnot. Alkoholový opar se vznáší také nad úvodem aktuálního Rodinného štěstí, za nějž stejný autor získal Křišťálový glóbus na karlovarském festivalu. Hlava rodiny během dialogu se zpitým známým kárá svého hyperaktivního synka. Postupně se neváhá uchýlit k banálním prohlášením, která mají do učebnicové láskyplnosti skutečně velmi daleko. Potíže determinující celospolečenské klima se mění, ty privátní do značné míry přetrvávají.

Hajdu se v Rodinném štěstí, filmu natočeném bez podpory příslušných maďarských úřadů za pár tisíc eur, rozhodl zůstat mezi zdmi vlastního bytu. Čtyři ze šesti hlavních hrdinů hrají členové jeho vlastní rodiny, konkrétně on sám, jeho manželka, dcera a syn. Za kamerou se vystřídalo celkem třináct jeho studentů. Úspornému východisku odpovídá také způsob, jakým nahlíží témata, která se objevují téměř ve všech jeho snímcích. Do popředí se ještě více než dřív dostávají mezigenerační vztahy. Humor většiny situací vychází především z neskrývané dětinskosti dospělých, kteří automaticky podceňují vnímavost i rozum svých potomků. „My jsme jako děti chodili spát už v sedm,“ stěžuje si muž své manželce a v podobně trapně povýšených intencích se nese drtivá většina všech jeho, ale i jejích replik. Sami se ocitli ve věku vybízejícímu k příslovečným úvahám o krizi smyslu své existence a vyrovnávají se s ním opakováním chyb vlastních rodičů. Dospěli do fáze, kdy jim jejich chyby připadají mnohem pochopitelnější, než by si kdy dřív dokázali představit.

Uzamčení celého příběhu do omezeného prostoru a zhruba jednoho dne činí z Hajduova snímku klasickou ukázku uměleckého minimalismu. Je patrné, že film vznikl podle divadelní předlohy, kterou sám Hajdu napsal přibližně rok před natočením snímku. Převod mezi oběma médii vyřešil jednoduše. Delší první polovinu nazírá převážně optikou dětí, okolní dění sledujeme z podhledu, přes dívčinu skleničku s vodou nebo chlapcovu plastikovou masku. Rozpor mezi realitou a např. myšlenkami budapešťského psychologa Tamáse Vekerdyho, které jsou ve filmu zmíněny, je o to patrnější. Změnu tónu směrem ke větší vážnosti v závěrečné třetině filmu naopak předznamenává situace, kdy pohled kamery kopíruje perspektivu jednoho z mužů. Jelikož postavy koexistují napříč několika pokoji, byt se stává místem, kde všichni vidí nebo alespoň slyší všechno. Paralely například se současným orbánovským Maďarskem se pochopitelně nabízejí.

Sám Hajdu před pár lety vážně uvažoval, že i se svými nejbližšími emigruje do Ameriky. Lepší životní podmínky pravidelně hledají v zahraničí také hrdinové jeho filmů. Gymnasta z Bílých dlaní, jehož příběh vycházel ze zkušeností režisérova bratra, chtěl pracovat jako trenér v Kanadě. Hned do několika zemí zavál osud také ústřední postavy Bibliotheque Pascal. Výchozím bodem Rodinného štěstí je zase návrat manželského páru a jejich dcery ze Skotska. Ačkoli si před zcestovalejší rodinou ženiny sestry nemohou vynachválit západní pohostinnost a mentalitu, původní odhodlání strávit v cizině minimálně dekádu se nakonec smrskne na pouhý rok, patrně ve znamení deziluze.

Postavy Rodinného štěstí řeší problémy, se kterými se potýkají nejen jejich tvůrci (Hajdu film podle svých pojal jako určitou autoterapii), ale řada lidí na prahu čtyřicítky. Ke skutečnému konfliktu ostatně dojde pouze dvakrát a znovu jej mají na svědomí potomci tápajících dospělých. Dívka „ukradne“ obálku s penězi, chlapec „se ztratí“ ve skříni. Je otázkou, nakolik lze chápat český distribuční název filmu ironicky. Obě rodiny mají do vzývaného ideálu základu lidské společnosti daleko, ale pravděpodobně si ještě uvědomují, že jen kvůli malicherným půtkám nemá cenu jej zničit.