Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života

kritika / český film / Tomáš Gruntorád / 5. 12. 2016 / komentáře (1)

Tvorba Víta Zapletala je už od jeho krátkých studentských filmů maximálně otevřená interpretacím. Zakládá se na vágním načrtávání postav a fikčních světů, redukci explicitních významů na minimum a vkládání nejasných, na kontextu nezávislých situací do vyprávění. V kontemplativním, observačním stylu dlouhých záběrů, který programově vytěsňuje nediegetickou hudbu a těží z účasti neokoukaných neherců, otevírají jeho filmy cestu k všedním i mimořádným lidským emocím, ale i k neřešitelným filosofickým problémům. Například v pětiminutovém Pokoji (2008) si uvědomujeme osamělost fyzicky nemohoucí stařenky přemítající při pohledu na děti za oknem o uplynulém životě a vystavené každodenním drobným selháváním těch, kteří se o ni doma starají. Zapletalův celovečerní debut Prach pokračuje v této linii: mlčení, introspekce a střety šesti příbuzných shromážděných kolem umírajícího otce ve venkovském domě nás v intimním vztahovém dramatu odvádí spíše k latentní vrstvě díla, s níž může i nemusí souznít divákova senzitivita, empatie, dosavadní životní zkušenosti se situacemi umírání rodičů a hroucení partnerských vztahů. „Naivní“ typ recepce orientovaný na vývoj příběhu a jeho jasně artikulovaný význam je ztěžován Zapletalovým záměrem nabízet divákům raději sítě podnětů k identifikaci s tématem a k promýšlení jeho souvislostí nežli uzavřená díla.

Prach se v nás snaží vzbuzovat pocit vše prostupující rozpornosti, nejednoznačnosti existenciálních zákonitostí. Úvodní citáty o původu bolesti - jeden biblický, druhý od Nietzscheho - vedle sebe působí jako konfrontace pohledů na realitu jako na osudovou danost a na individuálně uchopitelný komplex příležitostí. Důsledně kontrastní a tím i poněkud prostá je i charakterizace dvou synů nemocného otce, z nichž mladší Jiří ztělesňuje módní étos těkavé flexibility, kdežto staršího Libora vede jeho vnitřní založení i běh událostí k pasivnímu spočinutí a trpělivému čekání. Zatímco hodnotový svět Libora se nám odhaluje od počátku filmu (je věřící, obklopuje se knihami, odmítá umístit otce do nemocnice a domácí péče o něj mu přijde samozřejmá), vnitřní svět Jiřího je pro nás krom jeho náklonnosti k mobilnímu telefonu téměř do finále záhadou. Oproti Liborovi, který se do těžkých úkolů pouští proto, že před nimi už všichni ostatní utekli, a jehož by mnozí označili za muže včerejška, vede Jiří život na volné noze strukturovaný rytmem pracovních zakázek zavádějících jej i do zahraničí. Libor o rodičích uvažuje jako o závazcích, Jiří v nich i ostatních „blízkých“ vidí neatraktivní dočasné zakázky k odmítnutí, protože by mu narušily lepší kšeft. Jeho věta „mě už to nebaví“ dovršuje sérii binárních opozic mezi dvěma životními styly, stupni duševní vyzrálosti, přístupy k životním kalamitám.

Zapletal však v Prachu nechává promlouvat raději neživé věci, nežli své postavy, jež zhusta obklopuje výmluvnými kulturními artefakty (reprodukcemi obrazů, knihami, obaly gramodesek). Jeho posedlost intertextem přerůstá až do okatých explikací vlastních režijních postupů. Nedlouho po kuchyňské scéně laškování manželů s mrtvou rybou působící kvůli topornosti neherců jako sušší verze improvizovaného výstupu s korýši z Annie Hallové skutečně spatříme v bytě jiného páru plakát Woodyho Allena. Prach je dále plný audiovizuálních kompozic zátiší a netrvá dlouho, než se objeví postava s malířskými sklony obhajující právě zátiší jako formu, v níž neživé věci promlouvají o realitě a jejích transcendentálních přesazích. Především v úvodu filmu představují zátiší působivé střety souběžných, rozporných existenciálních stavů: v prázdné šnečí ulitě odložené na stole a doprovozené ptačím zpěvem a šumem větru se pojí mrtvé s nesmrtelným, v kočce ohledávající bezvládné tělo otce živé s umírajícím, odhledem ke staré fotografii z mládí se vyjeví zašlý čas lidského života, jehož dvě vzdálené fáze sdílí jeden prostor podobně jako ve výše vzpomínaném Pokoji. Právě Zapletalova soustavně užívaná zátiší ozvláštňují jeho spíše konvenční stylistické volby a odlišují jeho rukopis od jiných artových tvůrců i jeho modernistických režijních vzorů.

Prach (ČR, 2015, IMDb)
Režie: Vít Zapletal. Scénář: Vít Zapletal, Václav Hrzina. Kamera: Ondřej Belica. Střih: Jiří Procházka. Hudba: Robert Křesťan, Jiří Vašíček. Hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 11. 8. 2016).

Prach (ČR, 2015, IMDb)
Režie: Vít Zapletal. Scénář: Vít Zapletal, Václav Hrzina. Kamera: Ondřej Belica. Střih: Jiří Procházka. Hudba: Robert Křesťan, Jiří Vašíček. Hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 11. 8. 2016).

Přečteno 3759x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.8 /10

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Vít Zapletal  (12.12.2016 15:40)

Zdravím. Film Annie Hall jsem nikdy neviděl. To jen tak pro zajímavost, kritikova interpretace je samozřejmě zcela legitimní :-) Záběry typu zátiší jsem si také před dokončením filmu nikdy nepojmenovával jako "zátiší", ale prostě jako "záběry bez lidí", takže nebylo vůbec záměrem, aby se postava s malířskými sklony při replice o malování zátiší vyjadřovala k formě filmu. Interpretace je ale samozřejmě i tady zcela legitimní… Píšu to jen pro inspiraci, na co si v budoucnu případně dát pozor. Text mi jinak přijde velmi přesný. Díky za zájem o takto okrajové filmy. V. Zapletal

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Ladislav Rychman: Tvůrce Starci prokletý

Michaela Pavlátová: K čemu to všechno?

Mezi meditativním filmem a gangsterkou / Terézia Halamová

Kylo Ren filmové kritiky? / Síla

Umění skrytého před-pohybu / Terezie Unzeitigová

Komická společnost bez strojvedoucího / Mimořádná událost

Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě

Adéla Komrzý / Odvaha odkrývat chyby v systému


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Obrazy starého světa / Služebníci

Balzám zdatných alchymistů / Alchymická pec

Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Paměť strojů / Efekt Vašulka


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (109) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1092) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial 107 (Antonín Tesař, editorial)

Julieta / Dotek smrti a vášně (Kamila Dolotina, kritika)

Dva režimy časovosti / Živé obrazy v raném díle Wernera Schroetera (Jiří Anger, téma)

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho (Jiří Blažek, kritika)

Ester Nemjóová / Fantaskní světy a nové země (Eliška Děcká, český talent)

Čas jako duchovní kategorie / Filmy Bély Tarra a Lászla Krasznahorkaie (Janis Prášil, téma)

+ více...