Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Je to jen konec světa / Stylizovaná apoteóza citů

Je to jen konec světa / Stylizovaná apoteóza citů

kritika / Janis Prášil / 27. 11. 2016

Jeden z nejočekávanějších snímků letošní hlavní soutěže v Cannes Je to jen konec světa Kanaďana Xaviera Dolana si odnesl Velkou cenu, přesto se kolem něj vytvořila aura zklamání a rozporuplných reakcí. Stylizované melodrama o autorovi divadelních her, který se po dvanácti letech vrací domů, aby sdělil rodině, že je vážně nemocen a čeká ho blízká smrt, je po Tomovi na farmě druhou Dolanovou adaptací divadelní předlohy. Právě způsob převodu literárního díla na plátno však budí takové rozpaky.

Dolan coby režisér a scenárista v jedné osobě upozadil společenský kontext, klíčový pro stejnojmennou divadelní hru Jeana-Luca Lagarcea, reflektující pandemii AIDS v 90. letech. Skutečnost, že homosexuální hrdina je pravděpodobně nakažen virem HIV, je tu pouze tušená a ve snímku nezazní. Odsunutí tématu z centra pozornosti se jeví jako logický a chytrý dramaturgický tah. Díky němu vynikly další rysy předlohy, jež dobře zapadají do Dolanovy dosavadní filmografie, jako je autobiografičnost, dysfunkční rodina nebo nepochopená tragická postava homosexuálního umělce. Dramatická zápletka posloužila především k vypjatému střetu postav a prozkoumávání minového pole rodinných vztahů, v němž vyvěrají na povrch výčitky a pocity viny, zklamání a vzteku. S citem pro dramatický detail Dolan otevírá svět extrémních a kontrastních emocí, zprostředkovávajících komplexní výpověď o rozpolceném vnitřním světě jeho hrdinů.

Queer interpretace v tomto případě dokáže odhalit pouze jednotlivosti a sama nestačí k postižení podstatného rysu filmu, jímž je silně stylizovaný přístup k žánru melodramatu. Dolan osvobozuje zápletku od společenského kontextu a konstruuje modelový příběh, jenž se odehrává v subjektivním světě jeho osobních archetypů. Sleduje návrat ztraceného syna, který bojuje mezi vlastním egem a láskou k matce. Studií oidipovského komplexu se zabýval již ve svém debutu Zabil jsem svou matku a dovedl jej k dokonalosti ve svém dosavadním vrcholném díle Mami!. Tentokrát prozkoumává archetyp matky hned na dvou protikladných ženských postavách, hrdinově živelné a excentrické matce a hypersenzitivní, intuitivní a extrémně empatické švagrové. Právě citlivá Catherine je neplastičtější postavou, jež plní funkci druhé matky tím, že s ní hlavní postava dokáže jako s jedinou osobou v rodině komunikovat. André Turpin, kameraman Dolanových snímků počínaje Mami!,nechává ve velkých dokonale nasvícených detailech představitelku Catherine, vynikající Marion Cotillard, předvést subtilní práci s emocemi, jež dostávají v jejím podání erotický rozměr. Podobně uhrančivou tvář Turpin propůjčuje i vzpomínkovým pasážím. Okamžiky hrdinových návratů do dětství a k prvnímu milostnému či drogovému opojení, působí niterně a autenticky.

Ať už se tyto motivy zdají být jakkoli kýčovitě a zápletka stereotypní, Dolan dokáže obojí přetavit do stylisticky originální podoby, v níž se nostalgie mění v euforii a realistická společenská výpověď v teatrální smršť emocí, ve které silněji než dialogy promlouvá vizuální složka, atmosféra, výborné načasování soundtracku a expresivní herectví. Nelze od něj očekávat realistické konvenčně pojaté drama typu vynikajícího Rodinného štěstí, s nímž vyhrál Szabolcs Hajdu po právu hlavní soutěž letošního karlovarského festivalu. Postava staršího bratra, zahořklého losera trousícího cynické hlášky, kterého s vervou ztvárnil Vincent Cassel, nebo diskotékový hit Dragostea din tei moldavského europopového tria O Zone svědčí o Dolanově současné tendenci dovádět stylizaci postav a situací do krajnosti, až na hranici karikatury.

Jeho mimořádná schopnost umocnit či vypointovat scénu populární hudební skladbou, která tak získává zcela novou funkci a zpětně se do ní vtiskuje atmosféra scény, je zodpovědná i za nejsilnější okamžiky zmiňovaného opusu Mami!. Stylisticky méně inovativní Je to jen konec světa zůstává sice tímto snímkem zastíněn, předznamenává však další směřování originálního kanadského tvůrce, který i tentokrát dodržel parametry festivalové „značky“ Xavier Dolan.

Je to jen konec světa (Juste la fin du monde, Kanada, Francie, 2016, IMDb)
Režie, scénář a střih: Xavier Dolan, podle dramatu Jeana-Luca Lagarce, kamera: André Turpin, hudba: Gabriel Yared, hrají: Nathalie Baye, Vincent Cassel, Marion Cotillard, Léa Seydoux ad., 97 min., distribuce: Aerofilms  (premiéra v ČR 10. 11. 2016).

Je to jen konec světa (Juste la fin du monde, Kanada, Francie, 2016, IMDb)
Režie, scénář a střih: Xavier Dolan, podle dramatu Jeana-Luca Lagarce, kamera: André Turpin, hudba: Gabriel Yared, hrají: Nathalie Baye, Vincent Cassel, Marion Cotillard, Léa Seydoux ad., 97 min., distribuce: Aerofilms  (premiéra v ČR 10. 11. 2016).

Přečteno 1650x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Je to jen konec světa

****  CINEPUR (2.3)

****  ČTENÁŘI (2.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #116

#116

duben 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Dvě nebo tři věci, které Michel Hazanavicius neví / Obávaný

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní

Žena v ohni / Odnikud

Každý za sebe a AIDS proti všem / 120 BPM

Pozor, vyletí ptáček / Thelma

Lamač Lucasových kódů / Star Wars: Poslední z Jediů


DALŠÍ Z RUBRIKY

Pedro Almodóvar připravuje film o stárnoucím režisérovi

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018

Steven Soderbergh natočí film o kauze Panama Papers

V Cannes bude soutěžit Godard, Pawlikowski i Panahí

Úvod k tématu 116: Jan Švankmajer

Hmyz / Švankmajerova Summa surrealistická

Taktilní stopy / Práce Jana Švankmajera pro jiné filmaře

Animací proti antropocentrismu / Decentralizace člověka


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

IMAX spiritualita / Cesta času

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Člověk bestie / Rozpolcený

Noční zvířata / Glamour estetika a žánrová transgrese


RUBRIKY

anketa (23) / český film (72) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (90) / fenomén (68) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (731) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (648) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (98) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (153) / scénář (4) / soundtrack (37) / téma (848) / televize (88) / tisková zpráva (1) / událost týdne (201) / video (2) / videoart (16) / videohra (54) / web (41) / zoom (150)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Komorná / Laciné vzrušení, provinilé potěšení (Martin Bubrín, kritika)

MFF Locarno / Ten druhý festival (Jakub Felcman, report)

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho (Jiří Blažek, kritika)

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (Pavel Sladký, zoom)

Takaši Miike / Autor bez domova (Antonín Tesař, profil)

Postapokalypsa na Konci srpna v hotelu Ozon / Když zítřek umírá (Jarmila Křenková, téma)

+ více...