Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

The Get Down / S brokovnicí na taťkovu televizi

The Get Down / S brokovnicí na taťkovu televizi

televize / Ondřej Pavlík / 31. 8. 2016

Gramodeska jako nesmrtelný symbol starého dobrého, poctivého analogu, který odrazí, nebo alespoň zmírní postupující hrozbu pomíjivého módního digitálu. Alespoň tak se mohly jevit záměry kabelové televize HBO, jejíž nákladný seriál Vinyl ze zákulisí newyorského hudebního průmyslu 70. let se měl letos na jaře stát novým globálním hitem. Ve světle nástupu Netflixu, internetového hegemona hlásajícího revoluci v televizní zábavě, dávala taková taktika smysl. Tradice kvality, spojovaná s klasickou mediální formou, ostatně byla součástí značky HBO vždy. Nejviditelněji v letité znělce, která dodnes svým černobílým zrněním a hlasitým šumem spolehlivě asociuje první Zlatý věk televize. S výpravným hudebním dramatem, v němž se vinylové singly prohýbají pod jehlami a kolují v hloučcích žádaných influencerů, ovšem nedlouho poté přišel i progresivní Netflix v případě seriálu The Get Down (dobové slangové synonymum pro “pařbu, sex a tanec”).

The Get Down se vrací do New Yorku sedmé dekády, tentokrát do Bronxu, kterým v té době cloumalo disco a rodící se hip-hop. Navzdory drobným žánrovým odlišnostem se tak srovnání s Vinylem vysloveně nabízí. Kromě jiného je z něj dobře patrné, jakou strategii oba velcí televizní konkurenti v současnosti volí.

Vinyl se brzy ukázal jako sázka na jistotu, která byla až příliš velká na to, aby se ze seriálu mohl stát skutečný fenomén. HBO se, zřejmě v domnění, že má v rukou všechny trumfy, rozhodlo opět důvěřovat dvojici Terrence Winter a Martin Scorsese, která v minulosti stála za úspěšnou gangsterkou Impérium – Mafie v Atlantic City. Ústřední figura Vinylu – Richie Finestra, neurotický, hlučný šéf upadajícího labelu, který nejde pro “fuck” daleko a lajnu koksu má vždycky někde poblíž – byl ale xtou variací na rozpolceného televizního (anti)hrdinu, případně filmového scorseseovského kmotra. Narážky na plejádu hvězdných muzikantů vyznívaly jako povinné odškrtávání z předlouhého seznamu; písňová čísla měla formát rutinního karaoke.

Vinyl se stal esencí „taťkovy televize“, řemeslně solidním večerníčkem pro pamětníky, kterému příznačně udělil štempl autenticity vyžilý Mick Jagger. Rozhodnutí HBO zrušit seriál po nevalně přijaté první sezóně se nakonec stalo pro aktuální situaci zcela příznačné. Kabelová televize, dlouho zvyklá na pozici kurážného lídra určujícího trendy, se v dnešním vysoce konkurenčním prostředí chová spíše jako bojácné hollywoodské studio – panikařící dinosaurus, který autorům do vývoje seriálů hlasitě mluví, bere si je na kobereček, nejisté projekty často pozastavuje a svoji opatrnost maskuje za pečlivé kurátorování „kvalitního“ obsahu.

Netflix sice v řadě ohledů pokračuje v televizní „tradici kvality“, ale obehraným schématům současně dává novou příchuť. Nedělejme si iluze, jsou to z valné části kroky řízené komerčním pragmatismem, ovšem vyplývající z jiného obchodního modelu. Kromě toho, že internetová televize uděluje zelenou čím dál většímu množství původních projektů (protože se jí to v porovnání s licencovanou tvorbou finančně vyplatí) a dává svým tvůrcům maximální svobodu (protože by bylo náročné všechny ukočírovat), si zároveň hlídá, aby její prestižnější díla dokázala zasáhnout co nejširší spektrum diváků. Není tak divu, že The Get Down, jehož náklady na první sezónu se vyšplhaly na 120 milionů dolarů, cílí oproti striktněji „heteráckému“, „mačistickému“ a „bílému“ Vinylu hned na několik typů publika.

Rovnoměrný balanc mezi afroamerickou a hispánskou komunitou není přítomný jen ve vyprávění, ale také v identitě jednoho z hlavních hrdinů. Dospívající Ezekiel je totiž napůl černoch, napůl Portorikánec. Maylene, dívka jeho srdce, přitom zdaleka nehraje druhé housle – vzestup jejího pěveckého talentu seriál sleduje pozorně, s ohledem na hudební polaritu vzletného „feminního“ disca a tvrďáckého maskulinního rapu. Linie sprejerů Dizzeeho a Thora navíc této směsi dodává jemný queer rozměr, dlouho signalizovaný jen podprahovým homoerotickým napětím. Z našeho pohledu lze The Get Down stále vnímat jako „menšinový“. Stačí si ale jen uvědomit velikost latinskoamerického trhu, včetně jeho přesahu do USA, a perspektiva se mění. Etnická pluralita ze seriálu dělá transnárodní záležitost, která může zabodovat v několika regionech najednou.

Minimálně od seriálu Narcos, mapujícího život největšího drogového barona všech dob, Netflix ví, že pro skutečně globální úspěch potřebuje celosvětově přitažlivé téma, ideálně napojené na reálné postavy a události. Tuto úlohu v případě The Get Down plní příběh o dřevních dobách hip-hopu, žánru, který je dodnes podstatnou, živou součástí popkultury. Televize se nás přitom opět snaží přesvědčit, že pro tolik potřebnou autenticitu učinila vše – legendární DJ Grandmaster Flash herce naučil správně „scratchovat“ a zacházet s deskami. Expert na afroamerickou kulturu Nelson George zase dohlížel na historickou věrnost. Seriál tak neskrývá ambice působit alespoň místy jako dějinný exkurz – odkazuje na masivní výpadek proudu, který New York ochromil v létě 1977, nebo reflektuje kandidaturu starosty Eda Kocha, jejž proslavil boj proti všudypřítomnému graffiti. Ačkoli však The Get Down předsvědčuje o své blízkosti realitě sugestivními přechody do krátkých (kvazi)dokumentárních sekvencí a obecně si v tomto směru počíná odvážněji než Vinyl, vypráví nakonec hlavně mytizující story o mladých rebelech, ve které do sebe naráží prvky blaxploatace a kung-fu. A vůbec nejvíc seriálu svědčí, když se v něm tančí, zpívá a rapuje, nezřídka všechno naráz.

Ztřeštěné mixování hudebních a filmových žánrů nás konečně přivádí k tomu, co je zároveň nejsilnější a nejslabší stránkou současného Netflixu. Opakované rozhodnutí stanice dát šanci a svobodu showrunnerům, kteří nemají s televizní tvorbou valné zkušenosti, může na jednu stranu vést k nečekaným objevům, jakým se tento rok stal sebevědomý spielbergovský pastiš Stranger Things bratří Dufferů. Na stranu druhou tato strategie obnáší riziko, že vznikne počin strukturně a tonálně nevyrovnaný, kvalitativně rozkolísaný. To se do jisté míry přihodilo právě seriálu The Get Down, jejž si po dlouhých peripetiích vzal pod křídla australský mistr opulentní filmařiny Baz Luhrmann.

Dosud zveřejněná první polovina celkem dvanáctidílného kolosu (druhou půlku Netflix vydá příští rok) působí, jako by se o ni prali minimálně tři různě schopní autoři. Epický, hodinu a půl dlouhý pilot zřetelně nese Luhrmannův režijní rukopis – dialogy střižené ve stylu akčního spektáklu, zběsilé změny perspektiv, teatrální výprava, přemrštěné herectví. Volnější tempo následujících tří dílů je potom znát opravdu citelně. Ukazuje se navíc, že bez muziky seriál spíše šlape vodu a připomíná nákladnější telenovelu s šablonovitými postavičkami. Jenže pak se rozpačité tápání v závěru přelije do suverénního finále – audiovizuálního DJského setu, v němž souběžně hrané songy sdílí tentýž rytmus a epileptická montáž vjemů dosahuje závratných výšin. A každému, i tomu zběhlejšímu divákovi musí být v tu chvíli jasné, že tady ani přirovnání k Moulin Rouge – a vlastně k žádnému muzikálovému filmu či seriálu – už zkrátka nestačí.

Jestliže tedy HBO dnes připomíná váhavého střelce, který si na pistoli pro jistotu přilepí tlumič a paži nakonec často ještě před výstřelem sklopí dolů, Netflix pálí z brokovnice a na základě získaných statistik věří, že některé z nábojů zasáhnou terč. Zda je (či teprve bude) The Get Down trefou do černého, není úplně snadné zjistit. Bez údajů o sledovanosti, které Netflix nezveřejňuje, se můžeme o úspěchu či neúspěchu dohadovat, případně na něj usuzovat z mediálního hypu. Jenže co když se tento hype zrovna odehrává mimo naši sociální bublinu? Ať už je to jakkoliv, The Get Down nám zase trochu pomáhá pochopit, co dnes znamená spojení „seriál od Netflixu“ – koktejl z předem propočítaných ingrediencí, který ale dokáže zamotat hlavu neotřelými kombinacemi, stejně jako náhlými chuťovými vzestupy a propady.

Přečteno 1464x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY televize

Mindhunter / V náruči sadistického monstra

The Deuce: Špína Manhattanu / Nahota nejen na prodej

The Knick / Víc než chirurgicky chladná elektronika

Amazon vyráží do boje s HBO se seriálem o Černé Americe

Legion / Přivrácená strana superhrdinské televize

Doktor Thackery neobživne. The Knick končí po druhé sezóně

Sherlock / Krize postfaktického detektiva

The Crown / Lesk a tíha korunovačních klenotů


DALŠÍ Z RUBRIKY

Válka hrou / Chlapi nepláčou

Nejvíc nominací na Zlaté glóby získala romance Tvar vody

Pokračování seriálu Sedmilhářky bude režírovat Andrea Arnold

Berlinale zahájí animovaný Psí ostrov Wese Andersona

Editorial 114: Visegrádská animace

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci

Polsko: Na hraně emocí i žánrů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Mindhunter / V náruči sadistického monstra

Streamování na veřejnosti mění společenské normy, tvrdí Netflix

Vidět znamená žít / Dunkerk

The Deuce: Špína Manhattanu / Nahota nejen na prodej

MFFKV: Český film Křižáček pozvolna šálí divácké smysly


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)