Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jako národ máme rádi instituce. Hlavně ty, jež nás nějak potvrzují. Ty národní držíme v úctě – i když, kdo ví, jestli bychom se znovu složili na Národní divadlo, kdyby opět lehlo popelem. K těm byrokratickým jsme často téměř ceremoniálně stále spořádaní a úslužně bojácní. K těm v podobě osobností upíráme svoje rozmanité touhy a představy o „české identitě“ tváří v tvář velkému světu – ať už je to Jaromír Jágr nebo Miloš Forman.

Dvěma tuzemským filmovým institucím první kategorie se věnujeme v prázdninovém Cinepuru. Díváme se na ně kriticky, ale ne proto, abychom jen jednosměrně pojmenovávali problémy nebo opakovali klišé a zavedené „pravdy“ či představy, což v jejich případě bývá oblíbená disciplína. Oba texty jsou příkladem psaní bez tradičních filtrů přílišné blízkosti nebo opatrnosti, vedené snahou přesně pojmenovat stav věcí.

Antonín Tesař ve svém reportu reflektuje současný stav filmového festivalu v Karlových Varech, jehož 51. ročník se konal v červenci. Nahlíží na festival jako na hypertext, který odkazuje k dalším rozmanitým událostem filmové scény, ale který zároveň nenachází ten správný odkaz pro sebe sama. Soustředí se na nevyjasněnou dramaturgii festivalu a na hlavní soutěž, již organizátoři přehlídky v posledních letech strategicky odklonili trochu stranou a pokusili se ve výkladní skříň proměnit sekci jinou – Na východ od Západu. Ta podle nich lépe umožňuje budovat profil festivalu jako akce zaměřené na zviditelňování filmů z východoevropského regionu. Na hlavní sekci se profil buduje o poznání hůře. V mezinárodní festivalové hierarchii totiž Karlovy Vary nejsou nahoře, jakkoliv nepopiratelně jsou největší filmovou akcí v Česku, a do soutěže se tak nedaří systematicky získávat skutečně výrazné a prvotřídní filmy, které by sjednocovala nějaká výraznější dramaturgie. Šalamounským odklonem ale hlavní soutěž nezmizí a v případě festivalu kategorie A je to stále jeho hlavní úběžník, podle něhož se festival měří. Rezignace není cesta. Karlovarský festival má na české scéně neotřesitelnou pozici, píše Tesař a může „si tak dovolit infantilně sebeironickou image, nesoudné znělky i pověst frikulínského party festu. Může si ale zároveň dovolit i mnohem odvážnější a odtažitější, nebo na druhou stranu mnohem popkulturnější a žánrovější, zkrátka mnohem jasnější a vyhraněnější soutěžní sekci“.

Druhou institucí, které se věnujeme, je pražská FAMU. Přední tuzemská filmová škola si v květnu zvolila nového děkana. Stal se jím bývalý šéfredaktor Cinepuru Zdeněk Holý. Považovali jsme změnu ve vedení školy, s níž byla spojována představa jistého zlomu, za dobrý moment k reflexi fungování této filmové instituce, do níž se často vkládá notně z budoucnosti tuzemského filmu. Ujal se jí Vít Janeček, který FAMU vystudoval a zároveň na ní dlouhodobě působil jako pedagog. Jeho glosa, z níž v aktuálním čísle otiskujeme první část, je tak laděná osobněji, než bývá zvykem. Což je v tomto případě plus a nijak to neubírá na autorově vhledu do fungování školy v (nejen) uplynulé dekádě i schopnosti (sebe)kritického odstupu a rozklíčování toho, co se vlastně na slavné škole děje, jak si stojí a co s ní dál. Doporučuji jako jeden z nejfundovanějších textů, který na tohle téma vzniknul. Jeho druhá část vyjde v čísle příštím.

A protože nejen printem živ je Cinepur, jedna dobrá online zpráva pro léto – na webu jsme rozšířili rubriku seriály. Vedle pravidelně přibývajících textů z tištěného čísla se v ní každý měsíc objeví speciální reflexe seriálu měsíce.

[foto: Polednice, r. Jiří Sádek, ČR, 2016]